Mobbing není bossing – Část 7
Třetí a čtvrtá fáze mobbingu
Ve třetí fázi mobbingu se případ stává svým způsobem oficiálním. Začnou se jím zabývat vedoucí pracovníci. Ale oběť v té době bývá většinou již v tak špatném stavu fyzickém i psychickém, že místo, aby dokázala, že právo je na její straně, chová se neadekvátně a spíše přesvědčí vedení o opaku.
Díky tomu se nezřídka stává, že fáze třetí přechází do fáze čtvrté a tou je vyloučení. Pracovník je vytlačen až na okraj pracovního kolektivu, často na izolované pracoviště bez rozumné pracovní náplně. V tom případě již nejsou jeho vyhlídky nadějné a většina psychologů doporučuje čtvrté fázi předejít. Nelze-li zarazit mobbing v jeho počátcích, je lepší s ním nebojovat a odejít.
Jenže i Briggite Hubbertová uvádí, že je těžké začátek mobbingu poznat. Proto se terorizovaný jedinec mnohdy začíná bránit až ve fázi druhé nebo třetí. Když má smůlu a jeho šéf patří k nebezpečným typům, může se stát, že se dočká neadekvátního a ve své podstatě protizákonného postupu ze strany vedoucího. Ten, pokud se chce nepohodlného zaměstnance zbavit, využije mobbingu ve svůj prospěch a ještě za potlesku podřízených.
Někdy přemýšlím v jaké fázi mobbingu se nacházím. Každý případ je individuální a někdy se fáze prolínají. Kromě toho nejsem sama, kdo se na škole cítí šikanován. Sama Alžběta se ve svých počátcích považovala za oběť. Dlouho se nemohla srovnat s tím, že musela přejít na naše učiliště. Přestože máme své vlastní studijní i učňovské obory, musela po celou dobu studia na pedagogické fakultě učit jen v učňovských třídách, zatímco já a Lada jsme si držely výsadní postavení ve studijních oborech. V mém případě ovšem nešlo o vyučování českého, ale cizího jazyka. Kromě toho dodnes bere nižší plat, neboť více než patnáct let pracovala mimo školství, a to jí na střední odborné škole, pod kterou patříme, nezapočítali.
Pajdák studovala pět let, Lada nad ní držela patronát na učilišti. Zpočátku se nemohly vystát. Když nebyla v kabinetě Alžběta, Lada se rozhořčovala nad jejím podivným studiem, kam se dostala bez přijímacích zkoušek. Bětka pro změnu odsuzovala neurvalé Ladino chování a neuvěřitelnou línost udělat něco pro žáky. Snažila se za každou cenu dokázat, že si zaslouží lepší postavení. Začala pro učně zařizovat zájezdy do divadla, chodila s nimi na procházky, hrála různé hry. Přitom se o svých aktivitách bavila s kantory a neopomněla zdůrazňovat, že Lada je jako předsedkyně metodické komise nervózní, kostnatá a neschopná učitelka. Takové hodnocení velmi uškodí. Dokonce Ladina oblíbená kolegyně, Zulika, jejíž manžel byl členem stejné politické strany jako Ladin a vypracoval se do poslanecké sněmovny, prohlásila: „Lada je nemožná. Kdybych byla já její žákyně, určitě bych propadla.“
Tehdy Lada pochopila, jak je důležité zmírnit své jednání. Začala se připojovat k Alžbětiným aktivitám. Jezdila s ní na zájezdy, chodila se žáky na procházky a pořádala soutěže.
Jakmile Bětka dokončila fakultu, dostala také studijní třídy. Tím se její oblíbenost u žáků začala radikálně měnit. Studenti nemají tolik času na hry a vycházky. Musejí se připravovat k maturitě. S méně talentovanými, problémovými žáky přišla řada nevole a několik silných výrazů. Alžběta již nepatřila k nejoblíbenějším učitelkám a snad i proto přestávala Ladu kritizovat. Navenek by se mohlo zdát, že jsou kamarádky.
Ulevilo se nám. O napětí mezi nimi vědělo hodně lidí. Jenže nikdo si nedovolil do toho vztahu vstoupit. Lada měla silnou pozici, mnozí se jí báli, a Alžběta neuvěřitelnou kuráž si to s ní rozdat. Většina jí fandila. Kromě toho se svým špatným zdravotním stavem, nižším finančním hodnocením a stálým stresem, který zaháněla léky, budila soucit u mnoha dalších podceňovaných kolegů…