Úskalí ženskosti
Kolikrát jsem jak v Jiříkově vidění, když v televizi sleduji reklamy na dámskou hygienu. Nejenže jsou ty slečny krásné a mladé, což se prakticky nevylučuje s realitou, ale i při svých dnech jsou veselé a hravé. Nic je netrápí, bolesti a nafouknuté kdeco zřejmě nemají. Přítel mi vždycky s úsměvem řekne: „Ty s tím teda naděláš. Se podívej, jak to zvládají ostatní.“ Ovšem toto si nedovolí říct, když jsem 1-3 den cyklu, jelikož bych mu krutě ublížila.
Nevím, jak to mají ostatní, ale já se k ženám z reklamy nemůžu v ničem přirovnat. To, že nejsem tak hezká, snad ani netřeba zdůrazňovat.
Tři dny před dnem D začínám nesmyslně žvýkat cokoli, co se nachází v ledničce, špajzce, na návštěvě, v akci – prostě cokoli. Většinou je mi celkem jedno jakou to má chuť, jen toho musí být hodně. Ovšem nejlepší kombinace je sladké a kyselé. Za nakládané okurky s hořkou čokoládou bych byla schopná zaprodat duši.
Dva dny před dnem D se mi zvětší prsa do takové velikosti, že by s jejich určením měla i paní Helena Konarovská problém. Bolí to, ale na pohled to vypadá tak nějak plně, dobře a sexy, takže toto mi zase až tak nevadí. Ovšem to jen do té doby, než se je pokusím spoutat prádlem. Proč ještě nikdo nevymyslel podprsenku, která by byla multifunkční? Tím myslím, že by měla rozpětí třech velikostí. Před, v a po. Bylo by to hodně praktické, ale zase by výrobci tolik neutržili, takže se není čemu divit.
[hana-code-insert name=’468×80′ /]
Jeden den před dnem D se začínám zvětšovat neúměrně snědenému jídlu. Zvětší se prakticky všechno: nohy, ruce, prsa, o břichu a zadku ani nemluvím. Dokonce i uši zaznamenají změnu. A lícní kost, která za normálních okolností je pouhým okem již docela dobře viditelná, se opět vcucne do lebky a není po ní vidu ani slechu.
Jak se blíží večer, začínám mluvit v krátkých, ale výstižných větách: Dej mi pokoj, Čemu nerozumíš?, Panebože… Přidává se tlak v podbřišku a už vím, že je to na spadnutí. Ten predátor vevnitř o sobě začíná dávat vědět. Převaluje se, tlačí na močák, střeva. Sem tam se ozve krátkým , ale intenzivní rýpnutím.
Ráno – je to tady. Slova došla a je čas na citoslovce. Z celkem chytré ženské se stane nadávající monstrum se záporným IQ, tělem připomínající velrybu těsně před porodem, pěkná pleť rozkvete, vlasy nedrží, oči jsou nakřivo, prostě všechno je špatně.
Během druhého dne je váš nejlepší kamarád růžový prášek, IQ se ještě nedostavilo, otoky zůstávají, nálada stále mizerná. Vlastně ano, jedno zmizí. A to prsa. Vrátí se znovu do normálního stavu. Takže teď už nejsem oteklá s krásnýma plnýma prsama, ale jen oteklá. To mi také nepřidá.
Večer uvidím ony zmíněné reklamy. Jak je tohle vůbec možné? Já jsem jak zpráskaný pes a ony si tam trajdají jako by se nechumelilo a ještě k tomu v bílých kalhotách. Mám sto chutí tu televizi rozbít. Koutkem oka zaregistruji přítele, jak kouká na mě, na spot, na mě a evidentně přemýšlí, kde udělali tvůrci chybu. Nebo že by si on vybral blbě? Pro jistotu přepínám.
A když už jsme u té stupidní reklamy. Bílé kalhoty. To nemůžou myslet vážně. To bych zešílela. Každých pět minut kontrolování, jestli se náhodou nestala nehoda. A jsou místa, kde se prostě zkontrolovat nejde, takže se plížím podél zdi, abych byla co nejméně nápadná a představuji si, že mám flek až u kolen. Tohle prostě není reálné.
Jak se to blíží ke konci, začínám splaskávat, komunikovat a tak nějak celkově se vrátím do starých kolejí. Mám tři týdny na to, abych si udobřila lidi, kterým jsem v záchvatu menstruační psychozy vynadala a připravila je na další smršť.
A jak to máte vy? Jste žena z reklamy nebo normální ženská, která by v tom čase nejraději zabíjela?
Autor: Lenka
[hana-code-insert name=’468×250′ /]
