Autor: hedvika

Dnes jsem po škole ještě musela zůstávat ve městě, protože jsem si musela zajít k doktorce a do knihovny. Byla jsem hrozně nervózní, protože jsem se bála vyšetření, ale když jsem došla k doktorce a řekla jí, co mě trápí, tak mi jen napsala recept na nějaké prášky a poslala mě domů.

Potom jsem se zašla do knihkupectví, protože jsem to měla po cestě a navíc jsem měla vyhlídnutou knížku, kterou jsem chtěla koupit dědovi na narozeniny, ale zrovna tu knihu neměli, tak jsem se domluvila s paní prodavačkou, že mi ji objedná. Ale měla jsem strach, že mi nestihne přijít, než nastane den dědových narozenin. Naštěstí mi paní prodavačka oznámila, že kniha zde bude do konce týdne. A po té jsem konečně šla do té knihovny. A opět jsem měla problém, protože jsem zjistila, že jdu dva týdny po termínu, ale když jsem paní knihovnici podávala peníze, tak je odmítla, že ještě nejsem pokutována. A měla jsem krásný čas, abych v pohodě stihla autobus. Byla jsem spokojená, že mi to dneska všechno tak pěkně vyšlo.

Došla jsem na zastávku a ještě jsem měla čas, tak jsem si začala číst jednu z knih, které jsem si v knihovně zase půjčila. Ale když už byl čas, tak jsem knihu zavřela, abych se náhodou nezačetla a autobus mi neujel. Ačkoliv jsem se nemusela bát, protože na zastávce stálo dalších sedm lidí. Po chvíli čekaní, jsem se podívala na hodinky a zjistila, že autobus tu už měl být. Ale řekla jsem si, že má jen zpoždění, navíc je nás tu dost, ještě počkám. Ale za nedlouho jsem přestala být trpělivá, dva malí kluci se sebrali a odešli po svých, dvě paní začaly nadávat, copak se to děje a jedna starší paní naříkala, že se jí smůla lepí na paty. Pak už ani mě to čekání nebavilo a stále jsem stopovala hodinky. A paní si postupně zavolaly odvoz, pro jednu přijel manžel, druhá odjela s kolegyní, až jsem tam nakonec zůstala sama. Byla tma a upřímně jsem neměla dobrý pocit z toho, že v té zimě a hrozné tmě budu ještě dalších čtyřicet minut čekat, než mi pojede další autobus.

V tom na zastávce zastavilo auto. Já jsem se jen rozhlížela kolem sebe, jestli náhodou někdo, kdo by se mohl svést s tímto autem, není. Ale ať jsem se rozhlížela sebe více, nikoho jsem nespatřila. A tak mě zalil pot a takový ten zvláštní pocit. Než jsem stihla jakkoliv zareagovat, tak z auta vystoupil mladý a pohledný řidič. „Kam jedeš? Já tě svezu,“ a jen se na mě usmál. Já jsem si nebyla jistá, jestli chci někomu cizímu říkat, kde bydlím. Ale vypadal sympaticky a mile. Tak jsem mu řekla místo, které je asi ještě dva kilometry daleko od mého baráku, abych měla jistotu. A on mi s klidem řekl, ať si nastoupím, že tam má cestu. Nejprve jsem opravdu nechtěla. Znám mnoho příběhů, kdy si dívka sedla k cizímu muži a pak skončila znásilněná a já jsem tak nechtěla dopadnout. Ale potom mi něco řeklo, že bych se měla nechat svést. Možná to byla jen touha po tom, být už hezky v teple domova.

Když jsme se rozjeli, tak ze začátku jsme oba byli potichu. Já jsem se jen pevně držela madla od dveří a hlavou mi létaly myšlenky, co když se náhodou něco stane. Co když odbočí někam do lesa. Ale pak se mě začal ptát jak to, že tu stojím ve tmě a sama. Tak jsem mu popsala svou historku s autobusem. A také jsem mu řekla reakce lidí, co stáli se mnou. Přitom se začal velmi smát. A pak se rozpoutala úplně pohodová konverzace. Jako bychom byli staří známí, co se potkali po letech. Začal mi vypravovat své historky, když ještě čekával na autobus, u kterých jsem se taky pořádně zasmála. Byl to sympatický kluk, ale stále jsem si dávala pozor na to, co říkám, abych nezajela do nějakých osobních věcí, protože je přece jenom pro mě cizí.

Když jsme dojeli na místo, které jsem mu řekla na začátku, tak jsem mu poděkovala a otevřela jsem dveře, že půjdu. On mi řekl, ať ještě chvíli počkám. A mě zase přepadl ten špatný pocit, ale naštěstí jen chtěl mé telefonní číslo. Zprvu jsem si říkala, že po jedné jízdě mu přece nedám na sebe kontakt, ale na druhou stranu jsem si řekla, že telefon mu moc neprozradí a při nejhorším si změním číslo, tak jsem mu jej nadiktovala.

Sotva jsem přišla domů, už mi zapípal mobil. Otevřela jsem zprávu, která mi blikala na displeji – byla od něho. A pak jsme si přes mobil psali zprávy celý večer. A nejen ten večer, začali jsme si psát skoro pořád, dokonce mi několikrát i zavolal. A pak jsme si domluvili naši první schůzku. A ani tím to neskončilo. Setkávali jsme se častěji, později jsme spolu začali chodit. A dneska jsme manželé a společně máme dvě děti.

Teď, když někomu vyprávíme historku, jak jsme se my dva poznali, tak můj manžel to vždycky doplní větou: „Ještě, že já jsem tenkrát zastavil.“