Lenka, Author at Nestrezena.cz

Politické harašení

Nedávno se mě zeptali, co si myslím o naší politické situaci.

„Je blbá.“ – odpověděla jsem pohotově a byla jsem na svou odpověď náležitě hrdá. Ale raději jsem rychle změnila téma, jelikož víc toho o ní nevím.

Opět ne, že bych nechtěla, ale můj méně přizpůsobivý mozek si pamatuje jen obličeje. Jména a politická příslušnost to už je vyšší level a intelektem na něj nedosahuji.

[hana-code-insert name=’468×80′ /]

A přitom fofru, s jakým se tam ty škatulata hejbají, bych za chvíli začala šilhat.

Předvolebním slibům nevěřím. Pohádky mám sice ráda, ale musí v nich být princezna a drak, který dští síru. Někteří z nich by se možná k saním dali přirovnat, ale místo síry mažou med kolem pusy. A to tak dokonale, že jí máme slepenou a umatlanou ještě několik týdnů po volbách.

A pak už se nestačíme divit, jak se heslo za politikovými zády mění z: „OBČANE, TOBĚ!“ na „OBČANE, TOBĚ BUDE HŮŘ!“

V hospodě solidárně tluču pěstí do stolu a politiky častuji sprostými slovy. Ale upřímně – je mi to jedno. Mám svých starostí dost. Ještě kdybych se měla rozčilovat s nima, tam musím co chvíli zaslat na vládu fakturu za barvu na vlasy a Lexaurin.

A víte co? Asi bych nebyla lepší. A vy také ne. Určitě bych tam šla s hlavou plnou ideálů a řečma o boji proti korupci. Jenomže po prvním odmítnutém kapříkovi a pár ťukancích na čela kolemjdoucích, bych asi podlehla. Sem tam bych si ještě doma zabrblala, abych uchlácholila svědomí, ale na druhou stranu bych hledala vhodný chovný rybník pro ty mé šupináče.

A až by mne po pár letech propírali v bulváru, statečně bych si levou rukou sypala popel na hlavu a pravou bych podepsala výhodnou státní zakázku. A výhodnou pro koho? No, samozřejmě pro mne.

Přeci se nevrátím mezi obyčejný lid. Vždyť bych musela pracovat. A ještě než mě úplně odstaví, tak si musím zajistit nějaké teplé místečko v jakékoliv radě. A že na to nemám patřičné vzdělání? Co na tom? Radit umím a pro titul si zajedu do Plzně.

[hana-code-insert name=’468×250′ /]

Registrované partnerství a adopce

Nejsem žádný profík zabývající se navážno určitým tématem. Jen se dívám kolem sebe, poslouchám lidi a sleduji jejich reakce. Mimiku tváře, postoj. Lidé jsou jako kniha. Dá se v nich snadno číst.

Nedávno jsem vyslechla rozhovor o možnosti adopce párů, kteří žijí v registrovaném partnerství. Z vyposlechnutých reakcí mi bylo všelijak. A tak jsem se celou cestu domů zaobírala tím, proč ano a proč ne.

Já osobně v tom nevidím problém. Už jsme dlouho po revoluci a strašák v podobě komunistického názoru na homosexuály by měl být dávno zapomenut. Jenomže není. Marně se ptám proč.

[hana-code-insert name=’468×80′ /]

V čem jsou ti lidé jiní, než my ostatní? V ničem. Mají stejný počet končetin, jejich DNA je je ve stejných kolejích jako ta naše, krev mají červenou. Tak v čem? V tom, že ve své ložnici a ve své fantazii upřednostňují osoby stejného pohlaví? Tak ať. Kdo to nechce vidět nebo si to připustit, tak ať jim do ložnice neleze. Jistě, někteří muži můžou být až moc zženštilí a ženy naopak, ale to jen u valné menšiny. Na naprosté většině to nepoznáte. Ti statečnější se k tomu veřejmě přihlásí a jsou hrdí na to, kým jsou. Bohužel u většiny ještě převládá předsudek z dob minulých, že je to něco špatného.

Když se začalo uvažovat o registrovaném partnerství, tak jsem tomu tleskala. Proč by měly mít výhody společného svazku jen oddaní lidé?

Nemůžu opomenout i ten fakt, že naprostá většina takto „postižených“ lidí, má dar dělat život lepším. Podívejte se do řad umělců, zpěváků, malířů, herců. Mají jiné cítění. A to je dobře.

Jakmile jsme rozdýchali registrované partnertví, přišla na přetřes adopce dětí. A i když si myslím, že jsme celkem liberální stát, tak tohle moc lidí nezkouslo. A opět se ptám proč?

Dětské domovy a jiné instituce jsou plné dětí, které nikdo nechce. A tady je možnost je přivést do normálního života. A co na tom, že by měly dva táty nebo dvě mámy. Učily by se žít normální život. Nikdy jsem nikde neslyšela a ani nečetla (ale je možné, že mi něco uniklo, neb bulvár nepatří k mému oblíbenému čtení), že by nějaký homosexuál zneužil nebo týral dítě. Že by si na něm léčil své komplexy, vztek, nenaplněné touhy. Tohle všechno se dočítám jen o heterosexuálech. A tito lidé mají daleko pohnutější myšlení.

Osobně si myslím, že děti, které by vyrostly v registrovaném partnertsví by měly větší rozhled, byly by citlivější a vnímavější ke svému okolí.

A proto opět tleskám a fandím. Je to totiž jen o pohledu na člověka a ne o tom, promiňte mi ten výraz, kdo co kam strká a na koho při tom myslí. Život je o srdci a to tihlé lidé mají.

Autor: Lenka

[hana-code-insert name=’468×250′ /]

Kniha knih

Ihned na začátku musím podotknout, že jsem ateista – díky Bohu. Ovšem před několika lety jsem měla snahu proniknout do tajů křesťanství. A to bohužel ne v tom smyslu, že by ve mně měl On další poslušnou ovečku, ale prostě mě zajímalo, co na tom lidé mají.

Tenkrát jsem koupila jedné mé staré příbuzné bibli. Nádhernou, v kůži vázanou tlustou knihu knih. Na přední stránce měla ve dřevě vyrytý nějaký liturgický děj. Nevím, co znázorňoval, jen mi to přišlo tak nějak vážné a hezké, tak jsem jí koupila.

A jelikož nemám ráda jen takové – tu máš dárek, tak jsem se rozhodla, že si trochu počtu, abych nebyla za úplného negramota.

Jako první díl byl Starý zákon. A tak jsem se začetla. Stvořit svět během pár dní, tak tomu by se s trochou fantazie dalo ještě uvěřit. Jenomže na dalších pasážích jsem se zarazila. V krátkosti to shrnu: Bůh stvořil Adama a Evu. Eva neodolala pokušení a ochutnala jablko hříchu, následně byli vyhozeni z ráje. Narodili se jim dva syni Ábel a Kain. Kain zabil Ábela, takže zbyli už jen tři. Až potud je to logické. Jenomže pak se tam začala objevovat jiná jména a ta jména měla spoustu dětí a tak pořád dál. Přitom ani zmínka o tom, že by si Bůh uplácal další lidičky. Prostě se tam objevili. A já se ptám – kde a jak se objevili? To jako že všichni pocházíme z incestu a Eva byla rodící mašina? No, to snad ne. Ale jinak to prostě můj logický mozek nedokáže přijmout.

A tak jsem šla za onou zbožnou paní a položila jsem jí otázku týkající se problému. Nedokázala mi odpovědět. Chvilinku se v tom šťourala, ale ve finále mě odkázala na Nový zákon, který je čtitelnější a lépe srozumitelný.

Ale to odmítám. Pokud se chci dostat něčemu na kloub, tak musím začít od začátku a ne si vybírat jen pasáže, které se mi hodí. To bych byla za pokrytce.

Nechala jsem to plavat, ale nedávno se mi to opět vrátilo. V práci mám věřící kolegyni. A tak jsem opět vytáhla můj nevyřešený problém. A světe div se, bylo mi dokonce řečeno, že Starý zákon je tak nějak mimo, že se mám opět podívat do Nového.

Tak nevím. Někdo bibli musel napsat, ne? A jestli to tedy opravdu bylo vše dle pravdy, tak proč to nedává smysl? Jistě, nebyla napsána ze dne na den, trvalo to několik století. Kdo měl k tématu co říct, tak si přidal. Já prostě nechápu ten celek, co z toho vyšel. Nedokážu jít dál, aniž bych se dostala přes Genesis.

Asi nemám mozek schopný číst mezi řádky a moje pohanská nátura má špatný zlozvyk do všeho hned šťourat. Proto si nikdy nepřečtu o Mojžíšovi, o poslední večeři, o trnové koruně. Prostě tam vždycky bude u mne to ale…..

Byla bych ráda, kdyby mi to někdo vysvětlil. Možná bych byla schopná se pak posunout dál.

Jenomže, když vidím kostel, a ty davy lidí před ním a v něm, tak se nemůžu ubránit pocitu, že to je všechno jen jedna velká berlička a přetvářka. Párkrát jsem tam zašla i já. Myslela jsem, že třeba pochopím. Jistě, něco na mě padlo, uvědomila jsem si svojí postradatelnost, ale to bylo všechno. Ale možná právě o tomhle všechny ty náboženství jsou – o uvědomění si sebe sama a své nahraditelnosti.

Prostě nevím.

Autor: Lenka

[hana-code-insert name=’468×250′ /]

Jak ušetřit na praní

Nejednou se mi stalo, že zrovna jak na potvoru došel prášek na praní těsně před výplatou. Mé oblíbené, voňavé a plnofosfátové (i když výrobce tvrdí, že jsou zcela ekologické) prášky byly mimo možnosti mé peněženky. A nějakej levnej ksindl, který mi prádlo akorát tak zapere, kupovat nebudu.

[hana-code-insert name=’468×80′ /]

Jenže nemohla jsem prostě chodit ve špinavých věcech.

A tak jsem začala pátrat. Narazila jsem na mýdlový sliz. A dokonce si ho udělám sama. Super. Koupila jsem mýdlo s jelenem a krystalickou sodu. Od přítele z práce jsem si vyžádala kýbl od Primalexu a hurá na to.

1 mýdlo rozstrouhám, zaliju horkou vodou a míchám do rozpuštění. Trochu naředím. Postupně přidávám 250g sody. Za stálého míchání doplním vodu na cca 10-12l.

Tato směs zeslizovatí až po úplném vychladnutí.

Do pračky dám 1-2 kelímky (jogurtové) dle špinavosti prádla. Mám vyzkoušené, že nejlepší účinek to má při 60. Přidávám rovnou do bubnu.

Místo aviváže použiji trochu octa. Není cítit, prádlo vydezinfikuje a zbaví ho zbytku mýdla.

Při prvním praní se mi dostavily nostalgické vzpomínky. Takhle vonívalo prádlo u babičky, když ještě prala na dvoře ve staré pračce ROMO. Tenkrát se nepoužívala žádná chemie, ale opravdu jen mýdlo, ocet, vzduch a sluníčko. Přesto prádlo vonělo – čistotou.

Mýdlový sliz je vychytávka – samozřejmě ne moje, která je výborná na praní ručníků, ložního, dětských plen a vlastně všeho, co vás napadne.

Levné a kvalitní. Vyzkoušejte.

Autor: Lenka

[hana-code-insert name='468x250' /]

Jak na reklamaci

Reklamace se řeší dnes a denně. Bohužel stále více obchodníků se snaží z této povinnosti vymanit a již při prvním setkáním se zákazníkem tvrdí, že věc neužíval správně, tak ať nepočítá s tím, že se reklamace uzná. Hodně lidí to odradí.

Mám pro vás pár základních rad, jak reklamaci řešit a vyřešit.

Záruka je daná občanským zákoníkem. Běžně je u spotřebního zboží 24 měsíců, u potravin 8 dní, u krmiv 3 týdny a u zvířat 6 týdnů.

K reklamaci vám stačí:

doklad o koupi
záruční list

Někteří prodejci tvrdí, že musíte mít obojí a k tomu originální obal. Nedejte se. Není to tak. Vy musíte prokázat, že jste zboží koupili a kdy jste ho koupili. Je jedno, jestli budete mít účtenku nebo záruční list. Samozřejmě je nejlepší mít oboje, abyste měli lepší pozici, ale jak už jsem psala – není to podmínkou. Dokonce vám postačí i výpis z účtu nebo dokonce svěděctví svědka, ale s tímto až tak vyhroceným případem jsem se zatím nesetkala. A originální obal? To už vůbec ne. Nedokážu si představit, že skladuji krabice od myčky, ledničky apod. To bych si musela pořídit ještě jeden byt.

Prodejce vám reklamaci musí vzít. A do doby 30 dní ji musí vyřídit.

Jakmile se vám prodejce do 30 dní neozve s tím, že tam máte výsledek reklamace, máte právo na vrácení peněz.

Reklamace byla úspěšná – jste stále spokojeným klientem. Dostanete přístroj buď opravený nebo jiný a obě strany jsou spokojené. Nutno dodat, že pokud vám přístroj opravili, běží dál záruka, která je pokrácená o tu dobu, co byla reklamace. Pokud vám dali přístroj nový, počíná běžet nová záruka, tj. 24 měsíců.

Reklamace nebyla uznána – jeden z nejčastějších důvodů neuznání reklamace je, že jste věc nadměrně nebo neodborně používali. Tento důvod musí být vždy uvedený ve zprávě o reklamaci.

Pokud si nejste vědomi toho, že byste vy něco pokazili, a nechcete se s reklamací smířit, je tady ještě šance.

Podejte reklamaci znovu. Do protokolu napiště, že s výsledkem reklamačního řízení nesouhlasíte a žádáte o nové posouzení. Obchodník vám opět tuto reklamaci musí vzít. I když se bude možná cukat. Začíná běžet opět 30 denní lhůta na vyřízení.

Pokud ani tentokrát nebude výsledek pro vás příznivý, neházejte flintu do žita.

[hana-code-insert name=’468×80′ /]

Existují znalci. Věc mu přepošlete i s veškerou korespondencí. Zaplatíte poplatek, ale pokud jste si jistí tím, že chyba není na vaší straně a že jste věc používali správně, všechny investice se vám vrátí.

Až znalec rozhodne ve váš prospěch, seberte sebe, reklamovaný předmět, veškeré účtenky s reklamací a vedlejšími náklady spojené (účtenku za nákup, jízdné, výpis z účtu telefonu, poplatek za znalce…), všechno to sečtěte a jděte do obchodu.

Drtivá většina obchodníků na toto už slyší. Trvejte na vrácení plné částky za koupený předmět a samozřejmě plnou náhradu vedlejších nákladů.

Pokud ani na tohle prodávající nereaguje, je na řadě se obrátit na soud. Jak tam to probíhá, to už vám neřeknu, protože jsem se vždy dostala jen do fáze mávání papíru s výší ceny.

Pokud jste daný předmět koupili přes internet, platí stejné podmínky.

Pokud jste si koupili něco slevněného, i na to se vztahuje záruka. Nesmíte ovšem reklamovat vadu, kvůli které byl daný předmět slevněný. Vždy by to mělo být jasně uvedeno. Pokud tam není důvod slevy, procentuální sleva a cena před a po, tak tento předmět raději nekupujte.

Od letošního roku je prodloužená záruka na vyrobené věci na míru. Dříve to bylo 6 měsíců, dnes už je to 24 měsíců.

Pokud reklamujete věc dvakrát, třikrát pro stejnou závadu, máte právo na vrácení peněz. A to celé kupní částky. Jako kompenzaci vám zřejmě nabídne obchodník jiný výrobek, ale nemusíte na to přistoupit.

Nedejte se. Pořád platí náš zákazník, náš pán. A zvláště v této době. Máte svá práva, tak se je nebojte využít.

Autor: Lenka

[hana-code-insert name=’468×250′ /]

Nevěrní muži?

Tak jsem si zase přečetla článek, že nevěrní jsou jen muži, a rady ženám, co dělat, aby zrovna ten jejich neměl zaječí choutky.

Nevím, jestli se mám rozčílit nebo zasmát.

A s kým muži podvádějí? Jenom s muži? Nebo s ovcí? Ne, z valné většiny zase se ženami. A jsou ty ženy sólo, že si můžou dovolit čekat, až za nima nějaký zadaný přikvačí? Nejsou. Takže tady máme už první nesrovnalosti.

Chlap je odjakživa brán jako rozsévač semene. Honem, honem, jen aby ten jeho genetický materál nezůstal ladem.

Na ženy bylo dlouhou dobu pohlíženo jako na puťky, které se jako panny vdají, porodí několik dětí a s tím samým mužem ulehnou do společného hrobu.

Bohužel někteří jedinci si to myslí dodnes. A to i v řadách žen.

Copak žena nemá fantazii? Když vidí pěkného chlapa, tak má také představy. A to by se pánové mnohokrát pěkně začervenali nad tím, co všechno nás napadne.

[hana-code-insert name=’468×80′ /]

A ty odvážnější své představy naplní. A s kým? No, přeci zrovna s nějakým tím zadaným, který má akorát zaječí úmysly. Proč by to měly dělat s nezadaným mužem? Tam si jen koledují o malér.

Zkrátka se zadaným je to praktičtější. Žádné podrobnosti o osobním životě, stranou jdou účty, děti, domácnost. Mozek se zkrátka naladí jen na sex. Dvě tři hodinky totálního vytržení z reality a pak sbohem, třeba se za čtrnáct dní zase uvidíme.

Z milenky se po dobu oblékání stane opět manželka a matka. Jen o něco spokojenější a vyrovnanější.

Milenec zajde do hospody a nezapomene se kamarádům pochlubit, jaké že to měl pestré odpoledne. Milenka ovšem mlčí, jelikož už je opět matka. A tady začínají statistiky drhnout. Z této situace nám jasně plyne: jeden nevěrný muž a jedna nevěrná žena. Jenomže na otázku: „Byl jste někdy nevěrný?“ – odpoví chlap kladně a ještě po očku mrká na tazatele, aby dodal korunu tomu, jakej že je kanec. Ovšem žena odpoví: „Samozřejmě, že ne.“ – proč by měla někomu vykládat, že prostě jednou za čas na pár hodin hodí svůj život za hlavu a oddává se fantazii.

Takže veškeré takovéto statistiky jsou nesmysl. A to, že podvádějí převážně muži, je blbost.

A co poradit ženám, aby jejich muž neměl zaječí choutky? Buďte samy sebou. Přirozené, krásné a hlavně nechte svého muže dýchat. A pokud vám chce zahnout, tak vám zahne. A nikdy se to nemusíte dozvědět. Zadržte slzy, na ty je vždycky času dost. Nedělejte ze sebe něco, co nejste. A dívejte se kolem. Co ten soused od vedle? Nestál by za hřích?

Autor: Lenka

[hana-code-insert name=’468×250′ /]

Úskalí ženskosti

Kolikrát jsem jak v Jiříkově vidění, když v televizi sleduji reklamy na dámskou hygienu. Nejenže jsou ty slečny krásné a mladé, což se prakticky nevylučuje s realitou, ale i při svých dnech jsou veselé a hravé. Nic je netrápí, bolesti a nafouknuté kdeco zřejmě nemají. Přítel mi vždycky s úsměvem řekne: „Ty s tím teda naděláš. Se podívej, jak to zvládají ostatní.“ Ovšem toto si nedovolí říct, když jsem 1-3 den cyklu, jelikož bych mu krutě ublížila.

Nevím, jak to mají ostatní, ale já se k ženám z reklamy nemůžu v ničem přirovnat. To, že nejsem tak hezká, snad ani netřeba zdůrazňovat.

Tři dny před dnem D začínám nesmyslně žvýkat cokoli, co se nachází v ledničce, špajzce, na návštěvě, v akci – prostě cokoli. Většinou je mi celkem jedno jakou to má chuť, jen toho musí být hodně. Ovšem nejlepší kombinace je sladké a kyselé. Za nakládané okurky s hořkou čokoládou bych byla schopná zaprodat duši.

Dva dny před dnem D se mi zvětší prsa do takové velikosti, že by s jejich určením měla i paní Helena Konarovská problém. Bolí to, ale na pohled to vypadá tak nějak plně, dobře a sexy, takže toto mi zase až tak nevadí. Ovšem to jen do té doby, než se je pokusím spoutat prádlem. Proč ještě nikdo nevymyslel podprsenku, která by byla multifunkční? Tím myslím, že by měla rozpětí třech velikostí. Před, v a po. Bylo by to hodně praktické, ale zase by výrobci tolik neutržili, takže se není čemu divit.

[hana-code-insert name=’468×80′ /]

Jeden den před dnem D se začínám zvětšovat neúměrně snědenému jídlu. Zvětší se prakticky všechno: nohy, ruce, prsa, o břichu a zadku ani nemluvím. Dokonce i uši zaznamenají změnu. A lícní kost, která za normálních okolností je pouhým okem již docela dobře viditelná, se opět vcucne do lebky a není po ní vidu ani slechu.

Jak se blíží večer, začínám mluvit v krátkých, ale výstižných větách: Dej mi pokoj, Čemu nerozumíš?, Panebože… Přidává se tlak v podbřišku a už vím, že je to na spadnutí. Ten predátor vevnitř o sobě začíná dávat vědět. Převaluje se, tlačí na močák, střeva. Sem tam se ozve krátkým , ale intenzivní rýpnutím.

Ráno – je to tady. Slova došla a je čas na citoslovce. Z celkem chytré ženské se stane nadávající monstrum se záporným IQ, tělem připomínající velrybu těsně před porodem, pěkná pleť rozkvete, vlasy nedrží, oči jsou nakřivo, prostě všechno je špatně.

Během druhého dne je váš nejlepší kamarád růžový prášek, IQ se ještě nedostavilo, otoky zůstávají, nálada stále mizerná. Vlastně ano, jedno zmizí. A to prsa. Vrátí se znovu do normálního stavu. Takže teď už nejsem oteklá s krásnýma plnýma prsama, ale jen oteklá. To mi také nepřidá.

Večer uvidím ony zmíněné reklamy. Jak je tohle vůbec možné? Já jsem jak zpráskaný pes a ony si tam trajdají jako by se nechumelilo a ještě k tomu v bílých kalhotách. Mám sto chutí tu televizi rozbít. Koutkem oka zaregistruji přítele, jak kouká na mě, na spot, na mě a evidentně přemýšlí, kde udělali tvůrci chybu. Nebo že by si on vybral blbě? Pro jistotu přepínám.

A když už jsme u té stupidní reklamy. Bílé kalhoty. To nemůžou myslet vážně. To bych zešílela. Každých pět minut kontrolování, jestli se náhodou nestala nehoda. A jsou místa, kde se prostě zkontrolovat nejde, takže se plížím podél zdi, abych byla co nejméně nápadná a představuji si, že mám flek až u kolen. Tohle prostě není reálné.

Jak se to blíží ke konci, začínám splaskávat, komunikovat a tak nějak celkově se vrátím do starých kolejí. Mám tři týdny na to, abych si udobřila lidi, kterým jsem v záchvatu menstruační psychozy vynadala a připravila je na další smršť.

A jak to máte vy? Jste žena z reklamy nebo normální ženská, která by v tom čase nejraději zabíjela?

Autor: Lenka

[hana-code-insert name=’468×250′ /]

Fenomén jménem pes

Vždycky jsem si myslela, že pes je prostě pes. Už na základní škole se děti učí, že je to šelma psovitá, jejímž pradědečkem je vlk. U některých byste tuto dědičnost hledali jen těžko.

Pár let nazpět byl u nás k vidění vlčák, jezevčík, špic a pudl. Něco vzácnějšího byste mohli hledat lupou.

S otevřením hranic se sem přikradla západní móda. Aneb podívej se na mého psa – je to unikát. A tak jsme začali potkávat psiska různých ras, vizáží i jmen. Konec bylo Alíkům, Astám i Rexům.

Kolikrát jsem nevěděla, jestli by se nepatřilo padnout do prachu k nohám nějakého Von nebo De a přidržovat mu nožičku, aby se lépe a hlavně bezpracně vyprázdnil.

Spousta lidí chytlo příležitost za pačesy a začala na fenoménu jménem Pes tvrdě vydělávat. Ten, kdo věděl, jak vypadají a fungují nůžky, a jak by také nevěděl, vždyť minulý rok stříhal tetu Máňu, si otevřel psí salon. Pokud se tvar zrovna nevyvedl, prezentovalo se to jako nový střih, který je v USA zrovna in. A páníčci cálovali za oškubaného psa tvrdě vydělané peníze. Pyšně se s ním procházeli několikrát okolo bloku, aby všichni sousedé zahlédli toho jejich šampióna. Pokud někdo vyjádřil pochybnosti nad tím, jak je pes ostříhaný, se zlou se potázal. Nikdo přeci nebude hanit jejich Ruperta, který má nový střih dle poslední módy až z Émeriky, no ne?

A pak někoho napadlo, že by se měla ta hebká srst nějak chránit. Přišli na řadu šicí stroje. Od pláštěnek, kabátků, svetříků, čepiček až po trička, sukýnky a botičky. Prostě cokoli, na co si jen vzpomenete. Mezi ouška dostal pejsek velkou mašli s ještě větším kamenem, která mu tak napínala srst, že mu byly vidět i zadní zuby. K tomu kabátek, aby mu nebyla zima, šálečku a na nožičky botičky. Že vypadal a chodil jako Harapes při Tanci svatého Víta, to bylo majiteli srdečně jedno. A pokud to byl majitel svému pejskovi opravdu oddaný, tak i barevně ladili.

Dokonce byla jeden čas taková móda, že kdybyste vypustili na hřiště 10 psů a paničky postavili na okraj, tak s devadesátiprocentní jistotou byste přiřadili správného psa ke správnému majiteli. Prostě kokrhel a kokrhel.

Jakmile si někdo pořídil psa sice čistokrevného, ale nepapírového, nebo dokonce voříška, okamžitě zabředl do bahna společnosti. Jakmile se Brok přiblížil k papírovému Von, začala panička ječet: “Chyťte si tu smradlavou bestii!!!”, zmatené psisko vyzvedla až nad hlavu a za hlasitých nadávek rozpohybovala své zavalité tělo směrem pryč.

Nezaháleli ani výrobci krmiv. Co na tom, že psi do této doby žrali zbytky z kuchyně, případě upytlačenou slepici. Nová doba si žádala inovaci. Takže se trh rozrostl o desítky druhů krmiv. Dle cenových možností majitelů – od těch masových, až po ty, vedle kterých maso ani neleželo.

Zkrátka na všem se dá vydělat a nejvíc na lidské hlouposti. Pes přestal být psem, ale stal se doplňkem. Je to normální?

Já jen čekám, až se budou vyrábět psí prezervativy. Aby se nemuselo dělat bebínko, ale aby si Carol Von Jánevímjak mohl užít.

Nevím, jestli bych neměla kontaktovat nějakého výrobce a nemám si nechat zapsat patent. Možná bych na tom také mohla něco trhnout. Co si myslíte?

Autor: Lenka