Mobbing není bossing – Část 12 – Nemohu je ani cítit

Po zprávě o spojování škol přišla další novinka. Bude se provádět rekonstrukce budovy. Firma, která měla pracovat přes prázdniny a vyhrála konkurz, nemohla nastoupit, takže s prací začala až počátkem září. Od té doby se po chodbách prohánějí zedníci, elektrikáři a natěrači. Odevšud se ozývá vrtání, bouchání a skřípání. Na podlahách leží trubky, desky a hadice, kolem školy vyrostlo lešení. Vzduch se prosytil bílým práškem a tento všudypřítomný snížek nám usedá na podlahy a lavice, do skříněk, tašek, pusinek a nosních dutinek. Někteří alergičtí jedinci trpí dušností a nespavostí, trápí je bolesti hlavy a nevolnost.

Nenadávám, bohatě to zvládají ostatní kolegové. Vedení se stalo neoblíbenou škodnou a nikoho již nedokáže potěšit skutečnost, že naše škola získala vedoucí postavení po sjednocení. Netušíme, jestli se nakonec budeme stěhovat do jiné budovy. Při nadějných vyhlídkách na bronchitidu nebo ještě horší neřád máme co dělat, abychom nějak vydrželi s hlasivkami celý den.

Příjemně mě překvapilo, že nejen studenti, ale i učni se za této situace chovají velmi klidně. Nikdo si nestěžuje, neprovokuje, nevylézá z oken na lešení. Myslím, že se konečně projevila síla nově uznávaného fenoménu v psychologii, pracovní inteligence. Obzvláště kluci chápavě komentují všechny zvuky a činnosti a myslím, že se jim to líbí. Jsem ráda, že se nevyplnily Vlastiny scénáře o nezvladatelnosti puberťáků. I když občas sama rozčeří hladinu a pokřikuje na nepřezuté jedince, aby si obuli papuče, nesetká se s výrazným odporem, který by za normálního stavu následoval.

Mireček se nám, kantorům, vyhýbá. Dobře ví, jakou láskou bychom jej zahrnuli. Myslím, že mu celkově situace přerůstá přes hlavu. Alespoň si nedovedu jinak vysvětlit jeho nadávky žákovi, kterého přistihl kouřit před školou: „Co ty si to za idiota?“ Následovalo předvedení do kanceláře zástupkyně, předvolání třídního učitele a důtka ředitele školy. Souhlasím s panem ředitelem: školní řád musí být dodržován a pořádek musí být. Jinak je nutno nést důsledky a snést trest. Škoda, že to funguje jen směrem dolů.

Na celé „pjerestrojke“ je přece jen něco pozitivního. Nikdo nešikanuje. V takových bojových podmínkách to jednoduše nelze. Přesto musím být upřímná. Nemohu kolegy a žáky ani cítit. Z toho řezavého prachu mi úplně odešel čich. Včera jsem zkoušela přičuchnout k tvarůžkům. Taky jsem je vůbec necítila. V tom případě je to ovšem výhoda.

Mobbing není bossing Část 10 – Učitelky by se měly usmívat

Mobbing není bossing

Část 10 – Učitelky by se měly usmívat

Prázdniny uběhly rychleji než obvykle. Psychicky naladěna na silnou vlnu mobbingu jsem se v přípravném týdnu setkala se všemi kolegy. Přes hrozící obavy z propouštění nastoupili všichni v plné kondici, usměvaví a opálení. Alžběta svůj start odložila. Byla v lázních a měla se vrátit až za čtrnáct dní. Vůbec mi nechyběla. Nikdo se neušklebil, nepřestal mluvit, když jsem vstoupila, neodešel, všechno jako před lety, kdy jsme si malicherné spory řešili bez větších emocí..

První dva dny přicházeli učni a studenti, kteří museli vykonat opravné zkoušky. Neměla jsem žádné propadající žáky, ale čekala jsem studentku, která celý školní rok absentovala kvůli nemoci. Musela být zkoušena z několika předmětů. Ještě na konci školního roku, když jsme se domlouvaly, z čeho budu zkoušet, se mi svěřila, že ji studium nebaví, že byla ráda, když získala výuční list, a teď chodí raději na brigády. Na nástavbovém studiu zůstala jen kvůli matce, jež ji k tomu nutila. Vůbec mě nepřekvapilo, když nepřišla.

Na rozdíl od kolegů vpochodovala Vlasta do školy v bojové náladě. Nejprve jsem myslela, že ji rozčílilo, když jsem si posteskla: „ Monika na zkoušky nepřišla a ani se neomluvila.“

Nezklamala a zareagovala jako typický astenik: „Asi jste se k ní zachovali tak, že má obavy, a proto nepřišla. Uvědom si Majko, že když budete odrazovat žáky, nebudete mít koho učit.“

Podobně mluvila do duše všem, kteří si dovolili nechat někoho propadnout.

Uvědomuji si, že systém dotací škol podle počtu žáků vede až k takovým absurdním situacím. Uvědomují si to všichni učitelé. V poslední době se proslýchá, že se snad chystá změna financování. Jestli se bude připravovat stejně dlouho jako státní maturity, vjedou si na mnohých školách kantoři do vlasů. Jedna kolegyně se rozplakala, když se začalo uvažovat o spojení dvou nástavbových tříd do jedné pro malý počet žáků. Většinu úvazku učila v oněch třídách a bála se o práci.

Na druhé straně je zasvěceným znám fakt, že není možné, aby všichni učni, dokonce i ti, kteří v učňovských oborech propadali, opakovali ročníky a pak se bez náročnějších požadavků dostali na dvouleté nástavbové studium, zvládli během dvou let přípravu na „zkoušku z dospělosti“. Státní maturita v minulém školním roce ukázala, že je nezbytné udržovat určitou laťku a neprotlačovat za každou cenu všechny do vyšších ročníků. V jedné naší nástavbové třídě odmaturovala napoprvé jen třetina.

Ovšem, trapná situace, kterou jsem se zástupkyní prožívala, mohla mít ještě další kontext. Nevím, jak dalece může mít vliv, že Moničina matka patří k nejlepším kamarádkám Alžběty. Netuším, co přetřásaly, když se spolu setkaly, a v jakém světle Bětka své kolegy popisovala. Pokud o nich vypravovala v obdobném duchu jako ve sborovně, chápu zmatek žákyně. Jak mohla respektovat kantory, kteří byli podle Alžběty divní, nemožní, neschopní se uplatnit ve vlastní kanceláři, a proto skončili ve školství. A už vůbec nepochopím, jestli se těmi řečmi nechala zástupkyně ovlivnit. Asi neví, že podle Bětky je taky neschopná kantorka i vedoucí.

I když v několika třídách žáků ubylo, překročil v nástavbách jejich počet povolené maximum pro jednu třídu a nespojily se. Uplakaná kolegyně nepřišla o práci a usmívá se.

Přesto nad námi visí Damoklův meč dál.

Mobbing není bossing Část 9 – Klan prasečí hlavy

Mobbing není bossing

Část 9 – Klan prasečí hlavy

Výhra je lákavější, když se poražený rekrutuje z řad rovnocenných. Pomocný personál je chudým soustem pro kritičky s ohromujícím potenciálem. Pro tento účel bývají ideální nováčci. Trochu to připomíná systém bažantů a mazáků na vojně.

Když přišel takový učitel či učitelka – bažant do našeho kolektivu, netušil, že je nutno hlasitě zdravit starší hlavy pomazané, nadšeně poslouchat moudré názory, neskákat do řeči, ochutnat a pochválit nedělní koláče, občas přinést vlastní výtvor, startovat sprintem ke zvonícímu telefonu ve sborovně, nesnažit se přinášet vlastní podněty či myšlenky, mlčet na poradách, a především, nechtít učit ve studijních ročnících a dokonce tam být třídním učitelem.

Někteří časem časem povýšili na mazáky. Jiní museli odejít, protože se jim neodpustila žádná chyba. Ze zbývajících dvaceti procent vznikly dvě skupiny. První skupina se začala stranit všech dobrovolně povinných akcí a ve sborovně zdržovat jen po dobu nezbytně nutnou. Druhá skupina se účastnila všech seancí jako vzorný posluchač a „nadšený obdivovatel“ , když dostala slovo, pronesla své opičí názory plné chápavých gest, ovšem mimo dosah silné lobby si s gustem odplivla.

Po mém nástupu jsem neustále poslouchala, jak Vlasta, Eva a Lada pracují ve škole téměř deset let a mají tudíž jakési právo rozhodovat. Ani tehdejší zástupce neměl proti nim šanci. Vladimír vešel v nelibost hlasitým popoháněním kolegyň do hodin a na dozory. Nesnášel jejich klevetání po zvonění ve sborovně. Dokázal být velmi nepříjemný. Děvčata pomalu chystala smrtelný plán. Zpočátku upozorňovala všechny kolegy na každou chybičku v rozvrhu, ale Vladimírovi neřekla nic. Lamentovala, jak je neúnosné, když se nezajistí vyučování v některé třídě, protože zástupce napsal špatně suplování. Pak jim začala vadit mladičká učitelka praktických předmětů, zástupcova favoritka. Po dvou letech měl ředitel stížností dost. Sesadil jej z funkce. Za další rok dostal výpověď i se svou oblíbenkyní.

Druhým zástupcem se stal kolega, který ve škole před revolucí působil jako ředitel. Učitelský sbor si Mirečka zvolil sám v tajných volbách. Lada se netajila svým respektem k němu, za což získala neochvějné postavení zástupce pana zástupce. Eva, jeho tehdejší oblíbenkyně, se stala výchovnou poradkyní a Vlastička mu dlouho neodpustila porážku, protože sama v tajném hlasování získala jen jeden hlas. Nicméně jako rodinná přítelkyně samotného ředitele si držela výsostné postavení neoficiální hlavy školy.

Mireček, tichošlápek, si liboval ve vypravování oplzlých vtípků na úkor nepřítomných kolegů a kolegyň. Skoro jsem litovala jeho manželku Haničku, naši učitelku chemie, že musí žít s takovým panem zabukem. Myslím, že to byla ona, kdo mu tisíckrát pomohl před pádem. Slyšela a viděla vše, co se ve škole dělo, a to pro něj byl neocenitelný zdroj informací. Jak se později ukázalo, nebylo to štěstí, naopak. Absence vlastní soudnosti a ješitnost ho bez její pomoci přiváděla ke smutným a trapným závěrům.

Dokud nepřišla na školu Alžběta, nikomu přítomnost Hany nevadila. Ostatně většina kolegů byli staří mazáci, kteří spolu dobře vycházeli a hráli si na ruku. Bylo to jako přijít do poklidné krajiny s tůňkou, kde se čas od času vyčistí voda od nepohodlného nánosu a kýčovitá pohoda ovládne mysl lépe než opium.

Alžběta se zpočátku snažila přizpůsobit. Docela se jí to dařilo. Jenže pak chtěla víc a více. Potřebovala ovládat scénu. Hanička se stala nejviditelnějším terčíkem.

„Co si ta Vydrovka myslí, ani nemá aprobaci na střední školu a určitě bere tučné odměny“, poslouchali dychtiví a vděční posluchači v nepřítomnosti paní zástupcové. Kdo by nebyl vděčný za pomluvy týkající se šéfa?

„Hani, nechcete jet do divadla na Polívku? Mám tam známou a ta mi zajistí lístky, řekni Mirkovi a jeďte s námi. Vlastička a Eva jedou taky a Pavlík s Tomem taky“, slyšela Hanka druhý den, když ve sborovně téměř nikdo nebyl. Jenže Hana udělala Bětušce čáru přes rozpočet. Řekla, že pojede ráda i s manželem.

Alžběta zuřila: „ To jsem měla komu říct, teď se na toho našeho debila budu muset dívat ještě v divadle.“

A „debil“ nebyl daleko. Když vstoupil do sborovny, Bětuška se rozzářila: „Mirku, tak jedete, už mám pro vás s Hankou lístky.“

No, všechna snaha byla marná, plat Bětce nikdo nezvýšil a Hana za dva roky odešla do předčasného důchodu. V té době byl Mirek opět ředitelem. Vyhrál konkurz po spojení tří škol a přesídlil do hlavní budovy průmyslovky. Na místo zástupce učňáku nastoupil náš ředitel. Vydržel do důchodu a předal štafetu Vlastě. Konečně se dočkala. A díky tomu jsme se první rok na všech poradách dovídali, v jak nekonečném chaosu a nepořádku se nacházela veškerá dokumentace a jak to musí po svých předchůdcích bordelářích dát do pořádku. Rozhodla se zvednout morálku a začal vojenský režim. Funkci Hany převzala Alžběta s Ladou. Viděly vše, slyšely vše a nikdo si nedovolil kritizovat žádný zmatek, kterého se Vlastička dopustila v rozvrhu. Dokonce byla jeho povinnost na něj upozornit v předstihu, jinak dostal nadáno.

Kdysi jsem si myslela, že moje začátky ve školství v kruhu inteligentních, chápavých a přátelských kolegů budou velkou výhodou. Bohužel, opak je pravdou. Nikdo mě nevaroval, že jsou různě pokroucené vztahy a různé kolektivy. Když poslouchám Vlastičku, Ladu, Evu a jejich věrné kavalíry, jak ospravedlňují své svaté právo na řízení školy jen proto, že v ní pracují celý život, připadám si jako Don Quichote, který bojuje proti „klanu prasečí hlavy“ z Goldingova románu Pán much. Raději se už neodvažuji pomáhat radou a poukázat, jakým způsobem se řešil problém na jiné škole nebo úřadu, když se podobný vyskytne na našem učilišti.

Koncem minulého školního roku se zdálo, že neotevřeme dostatečný počet tříd kvůli menšímu počtu dětí končících základní školu. Uvažovalo se o snižování úvazků a propouštění. Za svou neskrývanou rozmrzelost nad neotevřením studijního oboru a protestní postoj k autoritám jsem si vysloužila od Vlastičky „ocenění“: „Nemysli si, Majko, že tady budeš mít pořád prominentní postavení. Ty jediná tady se svou aprobací nejsi v ohrožení, ale to tak nebude pořád.“

Připadalo mi to jako pokus ovlivnit dvě kolegyně přítomné rozhovoru. Naštěstí si nevybrala vhodné typy. Dokonce se mi poprvé zdálo, že narazila. Všichni věděli, že moji studenti státní maturitu z angličtiny zvládli slušně, nikdo nemusel opakovat. Její výhružka neměla žádné opodstatnění a v napjaté atmosféře jen zvýšila napětí a strach z upadnutí do nemilosti.

V tomto školním roce jsme otevřeli o třídu více, než bylo plánováno, všichni kolegové mají plné úvazky, dokonce zbylo něco i pro kantory z průmyslovky, kde stav nenaplnili. Bohužel náš studijní obor již otevřít nešel.

Často si pomyslím, jak krásný by byl život, kdybych mohla splynout s tím primitivním proudem laciné tržnice. Nechat se unášet na vlnách jiskřivého napětí a klevet, po vzoru Alžběty poukázat prstíčkem na neschopného kolegu, jenž zase přišel pozdě do práce i do vyučování, nebo na mladou kolegyni, která si osobuje právo uplatnit svou aprobaci na úkor starších, a kochat se libozvučným souhlasným chrochtáním „klanu prasečí hlavy“, samozřejmě v nepřítomnosti obžalovaných. Ale neudělám to, neboť vím, že při povinně dobrovolné společné zábavě se nedochvilný kolega stane miláčkem scény, sobecká učitelka si vyslouží obdiv za skvostné šaty a mně z toho bude na zvracení. Za to mi ten Orwellův dvoreček nestojí.

Mobbing není bossing – Část 8 – Čistota – půl zdraví

Mobbing není bossing – Část 8

Čistota – půl zdraví

Mírumilovný člověk by si myslel, že po zklidnění vášní mezi rivaly nastane klid. Jenže povahu dospělých lidí nelze změnit. Obě mé kolegyně se zdánlivě spřátelily, ale nedokázaly složit zbraně. Proto spojily své síly, aby hledaly nové terče a nové spojence. Postupovaly vzestupně.

Nejprve přišly na řadu uklízečky, správci a sekretářka. Po několika poradách, kdy se kritizoval neutřený prach v kabinetech a učebnách, pavučiny, neochota a neúcta k učitelům, proběhly změny ve stylu škatule hejbejte se. Pomocný personál byl přemísťován z budovy do budovy. Jenže vždy to dopadlo stejně, prach se usazoval stále, pavouci nepřestali tkát pavučiny a žáci systematicky pohazovali papírky kolem košů. Většina učitelů se ke kritice přidávala. Nejlepší cesta je ta s nejmenším odporem. Proč naléhat na rekonstrukci snad sto let staré budovy, která již dávno nevyhovuje podavkům, když je jednodušší obviňovat ty „nejvíce motivované pracovníky“?

Labyrint našeho učiliště vznikal postupným propojováním tří budov. Jedna kdysi sloužila jako obytný dům, díky tomu jsou v ní chodbičky tak úzké, že mám strach otevřít kabinet, abych někoho nezranila. V době přestávek se žáci raději potloukají po třídách, aby se nesráželi, nebo porušují příkaz vedení a shlukují se ve vstupní hale u šatních skříněk. Přitom chodbičky byly nedávno vymalovány pestrými barvami. Přibyla další vrstva nánosu na zdech dosahující téměř úctyhodných deseti centimetrů. Není radno se opřít o zeď nebo chytit madla. Odpadne hned celý kus omítky nebo se madlo utrhne.

K uspokojení hygienických potřeb slouží minimální počet toalet. Ty se často ucpávají a nevětrají se. Libá vůně se line po klikatých chodbičkách do učeben. Nezřídka přijíždí havarijní četa pročisťující odpady, lahůdka. Vodovodní potrubí snad také pamatuje France Josefa. Ještě že z něj nikdo nemusí pít během polední pauzy, kdy je povinnost studentů opustit školu. I kdyby padaly kroupy a fučel severák, nesmějí se žáci ve škole zdržovat, protože nikde není prostor k tomu vyhrazený. Někdy obdivuji vytrvalce, kteří vydrží stát nebo sedět na studených lavičkách tři čtvrtě hodiny před zamčenou budovou. Raději nechodím ven, stydím se před nimi odemykat a zamykat dveře. Školní jídelna je vzdálena asi tři sta metrů. Cestou k ní je nutno přejít nejfrekventovanější křižovatku ve městě. Naštěstí ji navštěvuje jen zlomek posluchačů, neboť jim nechutná jídlo přivážené ve várnicích z hlavní budovy mateřské střední školy.

Na několika poradách jsem se snažila na tuto neblahou skutečnost upozornit. Vlastička měla vždy jednoduchou odpověď: „ Jestli se ti to nelíbí, vzdej se oběda, vezmi si je do třídy a hlídej je tam. Uvědomte si, a to platí pro všechny, že jestli jim povolíme zůstávat ve škole o polední pauze, budu muset zavést dozory i během té doby a vy nebudete mít možnost chodit sami na oběd.“ Taková argumentace je vodou do Alžbětina mlýna. Přesně ví, který soucitný učitel žákům toleruje zůstat ve třídě a okamžitě podává hlášení zástupkyni. Rozebírá situaci ve sborovně tak dlouho, dokud Vlastičku nepřejde trpělivost, přestane moudře přeslýchat a problém zařadí do programu porady. Máme zaručeno minimálně půl hodiny kázání o porušování pracovní kázně a solidaritě.

Učitelé, kterých se kázání dotýká osobně, se většinou neozvou. Stali by se terčem ještě většího mobbingu ze stran Bětčiných věrných strážců pořádku, a navíc, Vlastička odpor trestá. Libor ví své. Minulý rok si vysloužil o dva pravidelné dozory v týdnu víc než většina kantorů. Zastal se žáků, když jim chtěl povolit odcházet na toaletu během vyučovací hodiny, a pocítil trest za svou troufalost. Téměř šedesátiletý praktik, doktor přírodních věd, od té doby nepromluví na poradě slovo. Dokonce se mě snaží krotit, když mám chuť něco říci. Dle Alžbětky si zaslouží pohrdání, neboť je to největší pokrytec, kterého zná.

Mobbing není bossing – Část 7 – Třetí a čtvrtá fáze mobbingu

Mobbing není bossing – Část 7

Třetí a čtvrtá fáze mobbingu

Ve třetí fázi mobbingu se případ stává svým způsobem oficiálním. Začnou se jím zabývat vedoucí pracovníci. Ale oběť v té době bývá většinou již v tak špatném stavu fyzickém i psychickém, že místo, aby dokázala, že právo je na její straně, chová se neadekvátně a spíše přesvědčí vedení o opaku.

Díky tomu se nezřídka stává, že fáze třetí přechází do fáze čtvrté a tou je vyloučení. Pracovník je vytlačen až na okraj pracovního kolektivu, často na izolované pracoviště bez rozumné pracovní náplně. V tom případě již nejsou jeho vyhlídky nadějné a většina psychologů doporučuje čtvrté fázi předejít. Nelze-li zarazit mobbing v jeho počátcích, je lepší s ním nebojovat a odejít.

Jenže i Briggite Hubbertová uvádí, že je těžké začátek mobbingu poznat. Proto se terorizovaný jedinec mnohdy začíná bránit až ve fázi druhé nebo třetí. Když má smůlu a jeho šéf patří k nebezpečným typům, může se stát, že se dočká neadekvátního a ve své podstatě protizákonného postupu ze strany vedoucího. Ten, pokud se chce nepohodlného zaměstnance zbavit, využije mobbingu ve svůj prospěch a ještě za potlesku podřízených.

Někdy přemýšlím v jaké fázi mobbingu se nacházím. Každý případ je individuální a někdy se fáze prolínají. Kromě toho nejsem sama, kdo se na škole cítí šikanován. Sama Alžběta se ve svých počátcích považovala za oběť. Dlouho se nemohla srovnat s tím, že musela přejít na naše učiliště. Přestože máme své vlastní studijní i učňovské obory, musela po celou dobu studia na pedagogické fakultě učit jen v učňovských třídách, zatímco já a Lada jsme si držely výsadní postavení ve studijních oborech. V mém případě ovšem nešlo o vyučování českého, ale cizího jazyka. Kromě toho dodnes bere nižší plat, neboť více než patnáct let pracovala mimo školství, a to jí na střední odborné škole, pod kterou patříme, nezapočítali.

Pajdák studovala pět let, Lada nad ní držela patronát na učilišti. Zpočátku se nemohly vystát. Když nebyla v kabinetě Alžběta, Lada se rozhořčovala nad jejím podivným studiem, kam se dostala bez přijímacích zkoušek. Bětka pro změnu odsuzovala neurvalé Ladino chování a neuvěřitelnou línost udělat něco pro žáky. Snažila se za každou cenu dokázat, že si zaslouží lepší postavení. Začala pro učně zařizovat zájezdy do divadla, chodila s nimi na procházky, hrála různé hry. Přitom se o svých aktivitách bavila s kantory a neopomněla zdůrazňovat, že Lada je jako předsedkyně metodické komise nervózní, kostnatá a neschopná učitelka. Takové hodnocení velmi uškodí. Dokonce Ladina oblíbená kolegyně, Zulika, jejíž manžel byl členem stejné politické strany jako Ladin a vypracoval se do poslanecké sněmovny, prohlásila: „Lada je nemožná. Kdybych byla já její žákyně, určitě bych propadla.“

Tehdy Lada pochopila, jak je důležité zmírnit své jednání. Začala se připojovat k Alžbětiným aktivitám. Jezdila s ní na zájezdy, chodila se žáky na procházky a pořádala soutěže.

Jakmile Bětka dokončila fakultu, dostala také studijní třídy. Tím se její oblíbenost u žáků začala radikálně měnit. Studenti nemají tolik času na hry a vycházky. Musejí se připravovat k maturitě. S méně talentovanými, problémovými žáky přišla řada nevole a několik silných výrazů. Alžběta již nepatřila k nejoblíbenějším učitelkám a snad i proto přestávala Ladu kritizovat. Navenek by se mohlo zdát, že jsou kamarádky.

Ulevilo se nám. O napětí mezi nimi vědělo hodně lidí. Jenže nikdo si nedovolil do toho vztahu vstoupit. Lada měla silnou pozici, mnozí se jí báli, a Alžběta neuvěřitelnou kuráž si to s ní rozdat. Většina jí fandila. Kromě toho se svým špatným zdravotním stavem, nižším finančním hodnocením a stálým stresem, který zaháněla léky, budila soucit u mnoha dalších podceňovaných kolegů…

Mobbing není bossing – Část 6 – Psychický teror – Druhá fáze mobbingu

Mobbing není bossing – Část 6

Psychický teror – Druhá fáze mobbingu

Nejpodrobněji popsala německá novinářka Brigitte Hubertová ve své knize „Psychický teror na pracovišti“ druhou fázi mobbingu. Po konfliktu zákonitě přicházejí další kroky, záleží na typu kolektivu a míře sadismu šikanujících.

Od šíření pomluv a izolování kolegy dochází k jeho znevažování na pracovišti. V tomto případě může být terčem nejen zaměstnanec, ale také vedoucí pracovník. Často je sabotována práce oběti, neuznávají se její výkony a schopnosti. Primitivní jedinci se neštítí začít narušovat soukromí a osobnost postiženého. Hrubí a bezcitní lidé jsou dokonce schopni působit oběti takové strádání, že se horší její zdravotní stav. Asociální tyrani se neštítí ani fyzických útoků a faulů.

Hubertová uvádí: „ Kdo dovolí, aby mu bylo vyhrožováno, anebo se dá dokonce i týrat, bude většinou zcela zbytečně očekávat pochopení od svých pronásledovatelů. Druh lidí, který se uchyluje k podobným represáliím, lze zastrašit pouze tak, že sami dostanou strach, když se budou muset začít obávat, že se budou ze svých činů zodpovídat nadřízenému i kolegům nebo že jejich činy budou zveřejněny. Z toho vyplývá, že před těmito pachateli se lze bránit pouze za účinné podpory ostatních, proto se musí hráz mlčení prolomit.“

Jakmile jsem si všimla prvních úšklebků za mými zády, náznaků pomlouvání, okřikování typu:„ Teď se na to neptej,… to se tě netýká…proč tě to zajímá?…, vždy v době, kdy si Alžběta, Lada, Eva a Vlastička povídaly u kafíčka a já potřebovala pomoci s nějakou školní záležitostí, pochopila jsem, že něco není v pořádku. Říkala jsem si, že vysokoškolsky vzdělaní lidé, pedagogové, kteří studovali základy psychologie a etiky, se musejí vzpamatovat a přestat s tak dětinským chováním. Jenže podle Brigitte Hubertové to neudělají:

„ Mobbéři proti nesympatickému kolegovi použijí zlomyslných pomluv, odporného šikanování, týrání duše a těla, jen aby ho zničili, a nezastaví se ani před použitím zbraní těžšího kalibru a nehorázných a hanebných metod, protože ne vždy lze všechny útoky označit za šokující a za přímý psychický teror. Mnohé druhy mobbingů a jejich jednotlivých činů totiž probíhají svým způsobem velmi neškodně, a dokonce i jaksi směšně, takže si nejdříve člověk položí otázku, zda skutečně lze hovořit o psychickém teroru. Na nestranného člověka jednotlivé příhody působí tak, že se jedná o řadu nechutných žertů, něco na způsob dětského tropení neplechy, které nikde nekončí. Ovšem i z takového válčení pro nic lze těžce onemocnět a být trvale postižen.“

Mobbing není bossing – Část 5 – Konflikt – První fáze mobbingu

Mobbing není bossing – Část 5

Konflikt – První fáze mobbingu

Po každém radikálním obratu ve společnosti dochází k nárůstu projevů šikany v různých podobách. Po euforii na ulici se lidé vracejí do práce a svých kolektivů. Ani ti nejvíce pohodoví optimisté nejsou ušetřeni napětí a třenic, které se následně dostaví. Není daleko k osobním střetům. Konflikt je vždy první fází mobbingu.

Přemýšlela jsem, co nastartovalo Alžbětinu touhu zničit mě. Ještě před dvěma roky byly vztahy mezi námi docela přátelské. Já si po několika špatných zkušenostech dávala pozor, abych neřekla nic, co by mohla zneužít, ona se snažila vyhýbat přímé konfrontaci. Měla dokonce promyšlenou fintu, jak předejít prozrazení, když si spolu začalo povídat několik jejích důvěrníků . Lkala nad svým zničeným zdravím. Syčela bolestí a tvrdila, že podle doktora už měla být dávno v invalidním důchodu. Všichni jsme ji litovali, chudinku, a neublížili bychom jí ani pohledem.

Potom začala jezdit pravidelně v září do lázní. Poprvé jsme to považovali za přirozenou věc, přáli jí zdraví. Druhý rok se k ní přidala Eva, jejíž choroba vyžadovala lázeňskou péči také. Nikdy před tím si takový přepych nedovolila, ale když mohla Bětka… Možná také trochu trucovala. Pokukovala po místě zástupkyně, ale ředitel se rozhodl pro Vlastičku a Eva se jako zkušená výchovná poradkyně cítila dotčená. Naštěstí ostatní churaví kolegové vydrželi nestonat.

Měsíční absence dvou učitelek na začátku školního roku zatíží všechny. V době, kdy se vypracovávají tematické plány, tvoří rozvrhy, usměrňují žáci, kteří se po prázdninách vracejí do školy rozvíření jako roj divokých včel, je každá absence základního kádru překážka.

Spousta hodin suplování a dozorů navíc. Se schopným vedoucím se i taková situace dá zvládnout s klidem. To však nebyl náš případ. Jednou dopoledně jsem učila od sedmi hodin ráno a o přestávkách měla dozor na chodbě. Odpoledne za mnou přišla Vlastička do sborovny:

„Majko, po druhé hodině jsem tě neviděla na dozoru. Kde jsi byla?“
„Byla jsem na dozoru, jen jsem si odskočila na toaletu.,“ odpověděla jsem nic zlého netuše.
„Ale to nesmíš, co kdyby se něco stalo?“
„Promiň, nemohla jsem to vydržet, bylo to velmi akutní.“
„To není žádná omluva. Na dozoru být musíš.“
„ To vím, ale kdy jsem měla jít, když učím nepřetržitě a ještě k tomu dozor?“
„Měla jsi jít v hodině.“
Tato odpověď mě naštvala: „To by ti nevadilo? Co kdyby se něco stalo?“
„Nic by se nestalo, kdybys dala žákům práci a mezitím na chvíli odešla.“
Určitě jsem zvýšila hlas: „ To je pěkná blbost. Proč raději nezměníš systém dozorů?“
„Já nebudu měnit dozory kvůli tomu, že ty si neplníš povinnosti.“

To už bylo příliš. Kolem se shlukovali kolegové. Můj hlas zněl rozčíleně: „ Tak to je skvělé, tady si někdo opakovaně prodlužuje prázdniny, já za něj musím učit a dozorovat, nesmím si ani odskočit na toaletu a neplním si úkoly?“

Myslím, že v tu chvíli jsem se nově příchozím jevila jako zlá a nepřejícná čarodějnice. Primitiv nerozlišuje příčiny a následek, nezamýšlí se nad podstatou problému.

Vlastně mi vůbec nevadilo, že někdo jezdí do lázní. Spíš mě šokovala nekompetentnost naší zástupkyně. Byť moje vrstevnice, bývalá kolegyně, jež ve funkci pracovala teprve necelý rok, chovala se ke mně jako k zajíčkovi a vůbec jí to nebylo trapné. Neměla ani tolik slušnosti, aby se zeptala o samotě, evidentně chtěla ztropit skandál. Podařilo se jí vyvést mě z rovnováhy po náročné zátěži.

Úmyslně někoho vytočit, vyprovokovat ho k neadekvátnímu jednání, nespravedlivě jej obvinit z neplnění povinností je jedna z účinných metod šikany.

Vlastička do dnešního dne nepochopila, že již není jedna z učitelek, ale naše nadřízená. Pěstuje si okruh důvěrnic, kde je vůdčí osobností Alžběta, těm se svěřuje se všemi potížemi, stěžuje si na neoblíbené kolegy i na představené, nechává se manipulovat a názory ostatních nenávistně odmítá. Je to trapas, protože většina z nás již překonala věkovou hranici padesáti let. V tomto případě je autoritativní způsob vedení nejen nevhodný, ale dokonce škodlivý. Neuvědomuje si, že sama sobě podřezává větev a škole nesmírně škodí. Žáci vytuší, co je silná lobby a na koho si mohou dovolit. Nechci ji kritizovat, uznávám pracovní hierarchii a ona je stále moje nadřízená. Nemohu však přehlížet, že se aktivně podílí na mobbingu „vyvolených“ učitelů a odmítá si to přiznat.

Abych Vlastě nekřivdila víc, než je nutno. Našly se i jiné „taktní“ kolegyně, které Alžbětu informovaly o mém „hrubiánství“. To pro ni byla skvělá záminka pro zahájení odvetné kampaně. Pravý důvod mstivého chování zůstal ovšem skrytý. Dnes jej znám. Má kořeny v minulost, ale s tím nemohu nic dělat. Je mi jasné, že první zákonitost mobbinku – konflikt, byl na světě. Po návratu z léčení mi s potěšením oznámila, že se všichni diví, proč jí lázně závidím.

Lada se přidala s radou: „Jestli se cítíš taky nemocná a unavená, béž k lékaři, třeba ti doporučí lázně.“

Loni jela Bětuška opět a vsadím se, že letos pojede zase.

Moc jí to přeji, protože od onoho skandálu ji v době léčby ve škole zastupuje placená důchodkyně. A já si od jedovatých poznámek ráda odpočinu.

Mobbing není bossing – Část 4 – Není žolík jako žolík

Mobbing není bossing – Část 4

Není žolík jako žolík

Do nové školy jsem přišla tři roky po obrovském „zemětřesení“, které tam probíhalo po sametové revoluci. V té době se už atmosféra uklidnila. Bývalý ředitel, ač sesazen, zůstal na škole ve funkci učitele a jeho protivníci, představitelé občanského fóra, odešli. Musím přiznat, že vztahy byly na tu dobu nezvykle přátelské. Slavily se narozeniny, hrával basket ve školní tělocvičně, chodilo se do kavárny, jezdilo na sportovní turnaje. Účast byla dobrovolně povinná. Nebránila jsem se těm aktivitám, i když se mi to mnohdy nehodilo kvůli manželovi a dětem. Ovšem do sportu mě nikdo přemlouvat nemusel.

Alžběta prohlásila, že jedním z důvodů, proč přišla do našeho kolektivu, byla pověst o dobrých vztazích mezi kantory. Snažila se zapojit a zvládla to rychle. Nemarnila čas a postupně se dověděla spoustu osobních informací. Zacházela s nimi jako hráč žolíka.

Měnila je a rozkládala, dokud nedržela samé trumfy. Mých jedenáct let předstihu dohonila během roku . Věděla, kdo překabátil z komunistické strany, jakou dělal kariéru, jak se vede jeho partnerovi a dětem. Sama jsem se dozvídala různé zprávy, které mi tak dlouhou dobu unikaly. Myslím, že si mě zařadila do kategorie ignorantů, nebo v lepším případě flegmatiků.

Přiznám se, že tato pozice mi v jejím případě vyhovovala.

Aby splnila podmínku vzdělání, začala po roce studovat na pedagogické fakultě. Její sebevědomí značně vzrostlo. Dokonce začala výchovně pomáhat. Profesionální pohovor probíhal podle stejného scénáře. Přišla za jedincem a nenápadně se zeptala:

„ Proč se ne tebe ten Panda pořád šklebí?“ nebo „proč si to Eva neudělá sama, je to její práce, když je výchovná poradkyně, proč za ni píšeš zápis z jednání s rodiči? Ona za to bere peníze, nedělej jí vola.“…

V takovou chvíli ji každý postižený začal milovat. Konečně někdo uvážlivý a přejícný, kdo si v tom školním stresu uvědomil jeho kvality. Po těle se rozlilo teplo z úlevy a jazýček začal hovořit sám od sebe. Jak krásně se s tou Alžbětou povídá a jak si s ní člověk rozumí. Tolik roků jsem si myslel, že Panda mě nesnáší a ona to vidí hned. Eva je líná jako veš a Alžběta má pravdu, když říká, že by si měla doplnit odborné vzdělání. Vždyť výchovné poradenství se již studuje jako obor. A navíc, Olina má odbornou pedagogiku, ale nemůže to dělat, protože neleze šéfovi do zadku. I když má Bětka pravdu v tom, že Olina je nejapná kráva.

Kdyby onen postižený seděl vedle Alžběty i další přestávku, viděl by ji v důvěrném rozhovoru s Pandou a Evou. Jenže tam neseděl, tak nemohl slyšet, jak jim radí:

„Evo, proč děláš všechno sama? Máš na to výchovné poradenství jenom dvě hodiny týdně a tolik papírů. Proč něco nenecháš na třídních učitelích? Kdyby si každý plnil svoje povinnosti, jak má, nemusila by sis nosit práci domů. Někteří třídní jsou nemožní. Navrátil říkal, že by se na to mohl vykašlat, aby dělal práci za tebe.“

Když se Eva ohradí, Panda se ušklíbne. To neujde cvičenému Bětčinu zraku:

„Však jsem si, Pando, všimla, jak se na Navrátila pořád šklebíš. Máš pravdu. Já ho taky nesnáším.“

Po dvou letech Alžběta prohlásila: „ Bývalá kolegyně se mě ptala, jak to tady můžu vydržet. Prý je to škola samých komoušů a socanů.“

Pochopila jsem podtext. Věděla, že moje tchýně bývala ředitelkou na základce, tudíž povinně komunistkou, a její příjmení, bohužel stejné jako moje, se skloňovalo ve všech pádech.

Odpověděla jsem klidně a jasně:

„ To bude asi tím, že ve školství nesměly po válce pracovat protikomunistické živly. Moje vlastní matka si nemohla podat ani přihlášku na střední pedagogickou školu. Moc si přála učit malé děti v mateřské školce. Vrátili jí formulář, protože jako dcera kulaka a sestra politického vězně, musela chodit jen na jednoleté zemědělské učiliště pro děti takových protistátních živlů.

Od té doby to Alžbětka přes politiku nezkoušela.

Mobbing není bossing – Část 3 – Trocha historie nikoho nezabije

Mobbing není bossing

Část 3 – Trocha historie nikoho nezabije aneb „Proboha, odkud by se u nás vzal mobbing?“

V Německu se s mobbingem začali potýkat po druhé světové válce. Vyrovnávání se s minulostí bylo těžké a znamenalo to nejen vyrovnávání si účtů, utíkání před drastickými zážitky, ale také vytváření nových hodnot. Mnozí ztratili své blízké na bojišti nebo v lágrech. S válečnými zločinci byly vedeny procesy. Někteří lidé se styděli za své předchozí postoje a schovávali se v ústraní, protože vládla deprese typická pro poražené národy, jiní se angažovali v budování nových pravidel ve společnosti. Nebylo jednoduché pozvednout morálku. Takové prostředí se stalo živnou půdou pro teror v různých podobách. Pracoviště patřila k zónám, kde se různé nálady, postoje a zkušenosti prolínaly, a mnohá připomínala skrytá válečná pole.

V tehdejší Československé socialistické republice byla situace obdobná. Udávání, pomlouvání, trestání nepohodlných jedinců našlo živnou půdu především v padesátých letech po vítězství Komunistické strany Československa. Společnost se radikálně měnila. Šéfy ve znárodněných fabrikách se stávali představitelé dělnické třídy sloužící režimu, vytvářela se zemědělská družstva, ve kterých se z bývalých statkářů stávali traktoristé a ze statkářek dojičky krav. Kdo se nepodrobil, poznal sílu lidu na vlastní kůži, nejčastěji v kriminále. Začalo platit pravidlo: Kdo nejde s námi, jde proti nám.

Když se v roce šedesát osm pokusila jedna sekce komunistů o změnu, došlo ke chvilkové euforii, otevřely se hranice, zmírnila propaganda. Do škol docházeli kněží učit náboženství, pionýrské šátky vystřídaly skautské uniformy. Lidé začali nahlas reptat proti komunistickému režimu. Z toho dostalo i liberální křídlo strany strach a souhlasilo s příchodem sovětského vojska. Za dozoru Ivana si soudruzi vyměňovali názory v období takzvané normalizace. Bůh v tomto národě nezůstal, kněží již do škol nesměli a skautské uniformy se opět proměnily v pionýrské kroje. Každý kdo vystoupil ze strany, neposypal si hlavu popelem a neslíbil loajalitu, se musel rozloučit s dobrým flekem na pracovišti. Pro takové prostředí je slovo šikana a mobbing slabý odvar, nicméně je jeho odvarem.

Někdy mě napadá, proč se událostem z roku osmdesát devět říká Sametová revoluce. Snad proto, že samet je velmi silná tkanina a nepropouští světlo. Za sametovými závěsy neuvidíme, kdo co chystá, proč a kdy to chystá. Teprve, když se zvedne opona, sledujeme představení, na které jsme se těšili, které jsme chtěli vidět. Děj se zaplétá a rozplétá, nám se líbí, nebo jdeme zklamáni pryč.

Události po Sametové revoluci mnoho lidí zklamaly. Nesplnily se sliby a naděje. Roste procento nezaměstnaných a lidí žijících na pokraji chudoby. Mizí solidarita. Znovu se začínáme bát. Trochu to připomíná píseň ze Hry Osvobozeného divadla Kat a blázen: „Zčista jasna, kde se vzal, pan Nikdo tu se vzal, nemluvil a jenom řval: „Já chci vládu,“ ale na svá bedra vzal funkcí hromadu…a tak z kata a blázna vznikla hodnost svérázná, vylíhnul se nový tvor: BLÁZEN-DIKTÁTOR.“ Tato píseň vznikla před válkou a je dnes znovu aktuální. To hrozná baba Jaga radí králi, že lid se musí bát. Sedíme snad na kolotoči, ze kterého nelze seskočit? Není těžké vytvářet atmosféru teroru po tolika zvratech ve společnosti tak těžce zkoušené. Obratní manipulátoři toho umějí využít ve svůj prospěch. Psychický teror na pracovišti je jedním z projevů této tragédie.

Mobbing není bossing – Část 2 – Každý si rád zdrbne

Mobbing není bossing

Část 2 – Každý si rád zdrbne

Na základní škole, kam jsem nastoupila po absolvování pedagogické fakulty, pracovali ostřílení praktici. Nejmladší měl čtyřicet a nejstarší paní učitelka oslavila padesát šest let. Ten velký věkový rozdíl byl jistě jedním z faktorů, kterému jsem mohla děkovat za jejich mimořádně laskavé a přátelské chování. Byla to malá škola a malý kolektiv. V době, kdy ve třídách povinně visel obraz Gustava Husáka, nás ředitel netrápil politickými školeními a únavnými schůzemi. Povídali jsme si o praktických věcech a všechny začínající problémy žáků se operativně řešily s jejich rodiči. Tato první pozitivní zkušenost mě ovlivnila natolik, že jsem se na další škole snažila vždy chovat k novým kolegům přátelsky a pomáhat jim.

Po sametové revoluci počet žáků ve školách pozvolna ubýval. To mělo za následek snižování počtu tříd a stavu učitelů. Neaprobované kantory školy propouštěly jako první. Alžběta k nám přišla se špatnými zkušenostmi. Musela odejít z předchozího zaměstnání, protože nesplňovala požadavky na vzdělání. Na naší škole dostala místo pod podmínkou, že do dvou let začne studovat vysokou. Posadili ji do našeho kabinetu českého jazyka. Přijala jsem ji vstřícně, jak bylo mým zvykem.

První tři měsíce jsme často vzpomínaly na své bývalé spolužáky a společné známé. Udivovalo mě, jak široký přehled má o jejich životě a s kolika lidmi stále udržuje kontakt.

Mnohé z nich poznala na různých pracovištích. Zajímala se o politický život ve městě, věděla kdo kdy pracoval na různých funkcích a proč byl pro „neschopnost“ vyhozen, nebo proč zkrachoval v podnikání. Věděla, které mé spolužačky se rozvedly, protože jsou lesbičky. Klidně by se mohla uplatnit jako chodící kronika.

Zpočátku mě to bavilo. Dokonce jsem pociťovala zlomyslné zadostiučinění, když se o Ladě, naší třetí kolegyni z kabinetu, vyjádřila jako o dominantní prospěchářce, která ji nutí učit podle zastaralých metod. Sama jsem Ladě zazlívala projevy nesnášenlivosti k žákům a kolegům a měla s ní několik nepříjemných rozhovorů.. Když jednou opět křičela ve třídě tak hlasitě, že to bylo slyšet o dvě poschodí níž. přišla do kabinetu Alžběta a zeptala se:

„ Proč se ta Lada pořád rozčiluje. Děcka se jí bojí. To vedení neslyší?“
„ Zeptej se jí, třeba ti to řekne“, nenapadla mě lepší odpověď.
Kdysi jsem se Lady zeptala, proč se rozčiluje, až celá zčervená. Obořila se na mě:
„ Já se nerozčiluju, to je jen divadlo před těmi ignoranty. Kam bych přišla, kdybych to měla prožívat.“
Věděla jsem, že oponovat jí nemá smysl, schytala bych to taky.
Řekla jsem o své zkušenosti Alžbětě. Pochopila, že kritika Lady bude vítaná:
„Zajímalo by mě, jestli by tady měla výsadní postavení, kdyby její starý nebyl radní.
Stejně jí zahýbá, kde může. Ani se mu nedivím. Všimla sis, že pořád smrdí po zelí?“

Nepatřím k puritánům, kteří by si občas rádi nezdrbli. Ale toto už bylo trochu silné kafe. Začala jsem bystřit. Něco mi řeklo, brzdi, už jí nic neříkej, mohla by to použít proti tobě.

Naštěstí jsem nebyla jediný objekt Alžbětina zájmu. Zakrátko své pole působnosti přenesla do sborovny a každou volnou hodinu rozebírala s některou kolegyní nebo kolegou křivdy, kterých se na ní dopustili právě nepřítomní kolegové. Poté kdy vyslechla spoustu útěšných slov, prozradila několik pikantností na onu černou ovci a s chutí si vyslechla další výživné informace. Čím více posluchačů., tím méně ostychu a diskrétnosti. Alžběta určovala míru nevkusu podle toho, koho snáší a koho nesnáší.

Mobbing není bossing – část 1

Mobbing není bossing – první díl

Z mého tajného deníčku pro varování všech…

Před patnácti lety dopadla kniha Brigitte Hubertové „Psychický teror na pracovišti“ jako levný artikl ve výprodeji. Koupila jsem ji ze zvědavosti, neboť v té době slovo mobbing

znalo málo lidí. Zaujal mě odstavec z úvodu: „ Za to, co dnes o mobbingu víme, vděčíme nejvíce skandinávskému výzkumu. Není to ovšem náhoda. V těchto zemích existují zákony, které mají chránit nejen fyzické, ale explicitně i psychické blaho pracujících.“

Autorka vysvětluje , jak lze rozpoznat mobbing, jak poznat, zda sami nejste ohroženi a snaží se na příkladech hledat řešení. Byla jsem opravdu nadšena poznáním, že existuje označení pro tak odporné jednání, jako je šikanování kolegů na pracovišti, a že existují instituce, které se zabývají jeho výzkumem. Knihu jsem si schovala a dnes za ni děkuji.

Moje nová kolegyně patřila k vrstevnicím. Chodily jsme do stejného ročníku na gymplu, i když ne do stejné třídy, navštěvovaly společné kroužky a akce školy. Třicet let jsem ji neviděla, a když přišla do našeho kantorského kolektivu, vítala jsem ji s potěšením. Po měsíci mě přesvědčila, že je to příjemná žena. Proto jsem nechápala její bývalou nejlepší kamarádku Ivanu, když mě varovala: „Dávej si na Alžbětu pozor, je to mimořádně falešná osoba. Už hodně lidí na ni doplatilo a pořád jí to prochází. Není možné, aby jí to pořád tak procházelo.“

Měla jsem Ivanu poslechnout a dávat si větší pozor. Nemusela bych se dnes dívat na Alžbětinu úpornou snahu odradit všechny kolegyně a kolegy od přátelských postojů k mé osobě. Když jsem na mobbing upozornila vedoucí, pustila se do mě, že si vymýšlím a že ona by se nikdy k něčemu takovému nenechala přesvědčit. Krutou pravdou je, že dnes se mě sama snaží očerňovat na vedení, zesměšňovat před kolegy. Alžběta se tím úžasně baví. Většinu svého času věnovala tomu, aby si kolegy koupila. Někteří mě přestali zdravit.

Odmítám se jim jakkoli vlichotit a podbízet. Přijala jsem to jako hru bez pravidel, kterou se hodlám „bavit“.

Využívám svých dosud získaných znalostí a s pečlivostí zaznamenávám vše, co se mobbingování týká. Rozhodla jsem se tento příběh zpracovávat formou deníčku na pokračování a možná motivuji některé čtenářky, aby se zapojily do diskuse a pomohly pohlížet na problém z jiných úhlů.