Mobbing není bossing – Část 12 – Nemohu je ani cítit

Po zprávě o spojování škol přišla další novinka. Bude se provádět rekonstrukce budovy. Firma, která měla pracovat přes prázdniny a vyhrála konkurz, nemohla nastoupit, takže s prací začala až počátkem září. Od té doby se po chodbách prohánějí zedníci, elektrikáři a natěrači. Odevšud se ozývá vrtání, bouchání a skřípání. Na podlahách leží trubky, desky a hadice, kolem školy vyrostlo lešení. Vzduch se prosytil bílým práškem a tento všudypřítomný snížek nám usedá na podlahy a lavice, do skříněk, tašek, pusinek a nosních dutinek. Někteří alergičtí jedinci trpí dušností a nespavostí, trápí je bolesti hlavy a nevolnost.

Nenadávám, bohatě to zvládají ostatní kolegové. Vedení se stalo neoblíbenou škodnou a nikoho již nedokáže potěšit skutečnost, že naše škola získala vedoucí postavení po sjednocení. Netušíme, jestli se nakonec budeme stěhovat do jiné budovy. Při nadějných vyhlídkách na bronchitidu nebo ještě horší neřád máme co dělat, abychom nějak vydrželi s hlasivkami celý den.

Příjemně mě překvapilo, že nejen studenti, ale i učni se za této situace chovají velmi klidně. Nikdo si nestěžuje, neprovokuje, nevylézá z oken na lešení. Myslím, že se konečně projevila síla nově uznávaného fenoménu v psychologii, pracovní inteligence. Obzvláště kluci chápavě komentují všechny zvuky a činnosti a myslím, že se jim to líbí. Jsem ráda, že se nevyplnily Vlastiny scénáře o nezvladatelnosti puberťáků. I když občas sama rozčeří hladinu a pokřikuje na nepřezuté jedince, aby si obuli papuče, nesetká se s výrazným odporem, který by za normálního stavu následoval.

Mireček se nám, kantorům, vyhýbá. Dobře ví, jakou láskou bychom jej zahrnuli. Myslím, že mu celkově situace přerůstá přes hlavu. Alespoň si nedovedu jinak vysvětlit jeho nadávky žákovi, kterého přistihl kouřit před školou: „Co ty si to za idiota?“ Následovalo předvedení do kanceláře zástupkyně, předvolání třídního učitele a důtka ředitele školy. Souhlasím s panem ředitelem: školní řád musí být dodržován a pořádek musí být. Jinak je nutno nést důsledky a snést trest. Škoda, že to funguje jen směrem dolů.

Na celé „pjerestrojke“ je přece jen něco pozitivního. Nikdo nešikanuje. V takových bojových podmínkách to jednoduše nelze. Přesto musím být upřímná. Nemohu kolegy a žáky ani cítit. Z toho řezavého prachu mi úplně odešel čich. Včera jsem zkoušela přičuchnout k tvarůžkům. Taky jsem je vůbec necítila. V tom případě je to ovšem výhoda.

Mobbing není bossing Část 11 – Psi se bojí bouřky

Mobbing není bossing

Část 11 – Psi se bojí bouřky

Druhý den po prázdninových dovolených nám vedení školy oznámilo, že se budeme slučovat s jinou střední školou. O definitivním řešení měl rozhodovat kraj za tři dny. Ta bleskovost nás překvapila. Vznikla jakási patová situace. O sloučení škol bylo rozhodnuto, o budovách a vedení se má jednat.

Zpočátku jsme nesouhlasili a psali petici na kraj, ale pak se situace zklidnila. Nejistota z budoucnosti přinutila lidi reptat potichu. Zavládlo jakési ticho před bouří. I když tento rok doběhne s největší pravděpodobností vše postaru, v příštím roce nastanou změny. Říká se, že změna je život a po bouřce se vyčistí vzduch. Tak budu zvědavá, co se bude dít.

Alžběta se letos vrátila z lázní nebývale brzy. Využila konečně prázdninové měsíce pro léčení svých neduhů. Chvíli se mi zdálo, že se snaží o větší vstřícnost. Dokonce mě napadlo, jestli nenašla můj deníček a nepoznala se v něm, její pravé jméno jsem samozřejmě trochu upravila. To má logiku. Jenže nemůže dělat nic jiného, než čekat na nějakou moji chybu, aby se pomstila. V případě, že by zaútočila kvůli poznámkám na svou osobu, uznala by mou pravdu, i kdyby se neztotožnila s pohledem na věc.

Obě i s Ladou se chovají opatrněji. Nic přede mnou neříkají, jakmile vstoupím do kabinetu, odejdou. Před obecenstvem ve sborovně mluví minimálně a dle projevů jejich věrných kolegyň se staví do role obětí. Svět je plný paradoxů.

Také Vlastička si dává větší pozor na tón, jakým mluví se svými podřízenými. Nedělám si iluze, že by to bylo kvůli kritickým poznámkám z mého deníku, to by byl velký pokrok. Je docela pravděpodobné, že má obavy z budoucnosti a chystá si zadní vrátka pro případ návratu do řad obyčejných kantorek.

Věřím, že vše špatné je pro něco dobré. Lidé jistí si až doposud svým pevným postavením, musí vzít v úvahu možnost změny a ztrátu pozic. V takovém období není radno dělat si nepřátele a někoho šikanovat. Nejistota svazuje ruce a ochromuje ústa. Pocit ohrožení přinutí lidi nezviditelňovat své negativní projevy, neprovokovat, neprozradit se. Skrytý mobbing sice pokračuje dál, ovšem trapně z něj vycházejí jeho iniciátoři. Alespoň v mém případě je tomu tak.

Nejhloupěji se vždy prozradí Bedřiška, věrná Bětčina družka.
„Tak co, chováš se slušně?“
pronese svým hrubým hlasem směrem k Alžbětě, když přijde k našemu kabinetu a je si jistá, že slyším. Nebo se na chodbě otočí částečně mým směrem a Bětušce téměř výhružně odpřísáhne:
„ Neboj, nic se ti nestane, budu tě bránit vlastním tělem.“

Pokud se Alžběta bojí mého deníku, či dokonce přímé konfrontace, zřejmě ani netuším, jak odporných pomluv a intrik se vůči mé osobě dopustila. Musí mít hodně špinavé svědomí. Ale snad to ani nechci vědět. Užívám si chvíli klidu. Budu potřebovat pevné nervy, až se šelmy rozzuří a přižene se bouře. Ovšem, teď jsem napsala holý nesmysl. Tato kombinace nastat nemůže. Šelmy, hlavně psi a hyeny, mají z bouřky strach, chovají se při ní velmi nedůstojně, nejsou schopny zaútočit, snaží se jen utéct a ukrýt. Bojí se o svůj vlastní krk.

Mobbing není bossing Část 10 – Učitelky by se měly usmívat

Mobbing není bossing

Část 10 – Učitelky by se měly usmívat

Prázdniny uběhly rychleji než obvykle. Psychicky naladěna na silnou vlnu mobbingu jsem se v přípravném týdnu setkala se všemi kolegy. Přes hrozící obavy z propouštění nastoupili všichni v plné kondici, usměvaví a opálení. Alžběta svůj start odložila. Byla v lázních a měla se vrátit až za čtrnáct dní. Vůbec mi nechyběla. Nikdo se neušklebil, nepřestal mluvit, když jsem vstoupila, neodešel, všechno jako před lety, kdy jsme si malicherné spory řešili bez větších emocí..

První dva dny přicházeli učni a studenti, kteří museli vykonat opravné zkoušky. Neměla jsem žádné propadající žáky, ale čekala jsem studentku, která celý školní rok absentovala kvůli nemoci. Musela být zkoušena z několika předmětů. Ještě na konci školního roku, když jsme se domlouvaly, z čeho budu zkoušet, se mi svěřila, že ji studium nebaví, že byla ráda, když získala výuční list, a teď chodí raději na brigády. Na nástavbovém studiu zůstala jen kvůli matce, jež ji k tomu nutila. Vůbec mě nepřekvapilo, když nepřišla.

Na rozdíl od kolegů vpochodovala Vlasta do školy v bojové náladě. Nejprve jsem myslela, že ji rozčílilo, když jsem si posteskla: „ Monika na zkoušky nepřišla a ani se neomluvila.“

Nezklamala a zareagovala jako typický astenik: „Asi jste se k ní zachovali tak, že má obavy, a proto nepřišla. Uvědom si Majko, že když budete odrazovat žáky, nebudete mít koho učit.“

Podobně mluvila do duše všem, kteří si dovolili nechat někoho propadnout.

Uvědomuji si, že systém dotací škol podle počtu žáků vede až k takovým absurdním situacím. Uvědomují si to všichni učitelé. V poslední době se proslýchá, že se snad chystá změna financování. Jestli se bude připravovat stejně dlouho jako státní maturity, vjedou si na mnohých školách kantoři do vlasů. Jedna kolegyně se rozplakala, když se začalo uvažovat o spojení dvou nástavbových tříd do jedné pro malý počet žáků. Většinu úvazku učila v oněch třídách a bála se o práci.

Na druhé straně je zasvěceným znám fakt, že není možné, aby všichni učni, dokonce i ti, kteří v učňovských oborech propadali, opakovali ročníky a pak se bez náročnějších požadavků dostali na dvouleté nástavbové studium, zvládli během dvou let přípravu na „zkoušku z dospělosti“. Státní maturita v minulém školním roce ukázala, že je nezbytné udržovat určitou laťku a neprotlačovat za každou cenu všechny do vyšších ročníků. V jedné naší nástavbové třídě odmaturovala napoprvé jen třetina.

Ovšem, trapná situace, kterou jsem se zástupkyní prožívala, mohla mít ještě další kontext. Nevím, jak dalece může mít vliv, že Moničina matka patří k nejlepším kamarádkám Alžběty. Netuším, co přetřásaly, když se spolu setkaly, a v jakém světle Bětka své kolegy popisovala. Pokud o nich vypravovala v obdobném duchu jako ve sborovně, chápu zmatek žákyně. Jak mohla respektovat kantory, kteří byli podle Alžběty divní, nemožní, neschopní se uplatnit ve vlastní kanceláři, a proto skončili ve školství. A už vůbec nepochopím, jestli se těmi řečmi nechala zástupkyně ovlivnit. Asi neví, že podle Bětky je taky neschopná kantorka i vedoucí.

I když v několika třídách žáků ubylo, překročil v nástavbách jejich počet povolené maximum pro jednu třídu a nespojily se. Uplakaná kolegyně nepřišla o práci a usmívá se.

Přesto nad námi visí Damoklův meč dál.

Mobbing není bossing – Část 8 – Čistota – půl zdraví

Mobbing není bossing – Část 8

Čistota – půl zdraví

Mírumilovný člověk by si myslel, že po zklidnění vášní mezi rivaly nastane klid. Jenže povahu dospělých lidí nelze změnit. Obě mé kolegyně se zdánlivě spřátelily, ale nedokázaly složit zbraně. Proto spojily své síly, aby hledaly nové terče a nové spojence. Postupovaly vzestupně.

Nejprve přišly na řadu uklízečky, správci a sekretářka. Po několika poradách, kdy se kritizoval neutřený prach v kabinetech a učebnách, pavučiny, neochota a neúcta k učitelům, proběhly změny ve stylu škatule hejbejte se. Pomocný personál byl přemísťován z budovy do budovy. Jenže vždy to dopadlo stejně, prach se usazoval stále, pavouci nepřestali tkát pavučiny a žáci systematicky pohazovali papírky kolem košů. Většina učitelů se ke kritice přidávala. Nejlepší cesta je ta s nejmenším odporem. Proč naléhat na rekonstrukci snad sto let staré budovy, která již dávno nevyhovuje podavkům, když je jednodušší obviňovat ty „nejvíce motivované pracovníky“?

Labyrint našeho učiliště vznikal postupným propojováním tří budov. Jedna kdysi sloužila jako obytný dům, díky tomu jsou v ní chodbičky tak úzké, že mám strach otevřít kabinet, abych někoho nezranila. V době přestávek se žáci raději potloukají po třídách, aby se nesráželi, nebo porušují příkaz vedení a shlukují se ve vstupní hale u šatních skříněk. Přitom chodbičky byly nedávno vymalovány pestrými barvami. Přibyla další vrstva nánosu na zdech dosahující téměř úctyhodných deseti centimetrů. Není radno se opřít o zeď nebo chytit madla. Odpadne hned celý kus omítky nebo se madlo utrhne.

K uspokojení hygienických potřeb slouží minimální počet toalet. Ty se často ucpávají a nevětrají se. Libá vůně se line po klikatých chodbičkách do učeben. Nezřídka přijíždí havarijní četa pročisťující odpady, lahůdka. Vodovodní potrubí snad také pamatuje France Josefa. Ještě že z něj nikdo nemusí pít během polední pauzy, kdy je povinnost studentů opustit školu. I kdyby padaly kroupy a fučel severák, nesmějí se žáci ve škole zdržovat, protože nikde není prostor k tomu vyhrazený. Někdy obdivuji vytrvalce, kteří vydrží stát nebo sedět na studených lavičkách tři čtvrtě hodiny před zamčenou budovou. Raději nechodím ven, stydím se před nimi odemykat a zamykat dveře. Školní jídelna je vzdálena asi tři sta metrů. Cestou k ní je nutno přejít nejfrekventovanější křižovatku ve městě. Naštěstí ji navštěvuje jen zlomek posluchačů, neboť jim nechutná jídlo přivážené ve várnicích z hlavní budovy mateřské střední školy.

Na několika poradách jsem se snažila na tuto neblahou skutečnost upozornit. Vlastička měla vždy jednoduchou odpověď: „ Jestli se ti to nelíbí, vzdej se oběda, vezmi si je do třídy a hlídej je tam. Uvědomte si, a to platí pro všechny, že jestli jim povolíme zůstávat ve škole o polední pauze, budu muset zavést dozory i během té doby a vy nebudete mít možnost chodit sami na oběd.“ Taková argumentace je vodou do Alžbětina mlýna. Přesně ví, který soucitný učitel žákům toleruje zůstat ve třídě a okamžitě podává hlášení zástupkyni. Rozebírá situaci ve sborovně tak dlouho, dokud Vlastičku nepřejde trpělivost, přestane moudře přeslýchat a problém zařadí do programu porady. Máme zaručeno minimálně půl hodiny kázání o porušování pracovní kázně a solidaritě.

Učitelé, kterých se kázání dotýká osobně, se většinou neozvou. Stali by se terčem ještě většího mobbingu ze stran Bětčiných věrných strážců pořádku, a navíc, Vlastička odpor trestá. Libor ví své. Minulý rok si vysloužil o dva pravidelné dozory v týdnu víc než většina kantorů. Zastal se žáků, když jim chtěl povolit odcházet na toaletu během vyučovací hodiny, a pocítil trest za svou troufalost. Téměř šedesátiletý praktik, doktor přírodních věd, od té doby nepromluví na poradě slovo. Dokonce se mě snaží krotit, když mám chuť něco říci. Dle Alžbětky si zaslouží pohrdání, neboť je to největší pokrytec, kterého zná.

Mobbing není bossing – Část 6 – Psychický teror – Druhá fáze mobbingu

Mobbing není bossing – Část 6

Psychický teror – Druhá fáze mobbingu

Nejpodrobněji popsala německá novinářka Brigitte Hubertová ve své knize „Psychický teror na pracovišti“ druhou fázi mobbingu. Po konfliktu zákonitě přicházejí další kroky, záleží na typu kolektivu a míře sadismu šikanujících.

Od šíření pomluv a izolování kolegy dochází k jeho znevažování na pracovišti. V tomto případě může být terčem nejen zaměstnanec, ale také vedoucí pracovník. Často je sabotována práce oběti, neuznávají se její výkony a schopnosti. Primitivní jedinci se neštítí začít narušovat soukromí a osobnost postiženého. Hrubí a bezcitní lidé jsou dokonce schopni působit oběti takové strádání, že se horší její zdravotní stav. Asociální tyrani se neštítí ani fyzických útoků a faulů.

Hubertová uvádí: „ Kdo dovolí, aby mu bylo vyhrožováno, anebo se dá dokonce i týrat, bude většinou zcela zbytečně očekávat pochopení od svých pronásledovatelů. Druh lidí, který se uchyluje k podobným represáliím, lze zastrašit pouze tak, že sami dostanou strach, když se budou muset začít obávat, že se budou ze svých činů zodpovídat nadřízenému i kolegům nebo že jejich činy budou zveřejněny. Z toho vyplývá, že před těmito pachateli se lze bránit pouze za účinné podpory ostatních, proto se musí hráz mlčení prolomit.“

Jakmile jsem si všimla prvních úšklebků za mými zády, náznaků pomlouvání, okřikování typu:„ Teď se na to neptej,… to se tě netýká…proč tě to zajímá?…, vždy v době, kdy si Alžběta, Lada, Eva a Vlastička povídaly u kafíčka a já potřebovala pomoci s nějakou školní záležitostí, pochopila jsem, že něco není v pořádku. Říkala jsem si, že vysokoškolsky vzdělaní lidé, pedagogové, kteří studovali základy psychologie a etiky, se musejí vzpamatovat a přestat s tak dětinským chováním. Jenže podle Brigitte Hubertové to neudělají:

„ Mobbéři proti nesympatickému kolegovi použijí zlomyslných pomluv, odporného šikanování, týrání duše a těla, jen aby ho zničili, a nezastaví se ani před použitím zbraní těžšího kalibru a nehorázných a hanebných metod, protože ne vždy lze všechny útoky označit za šokující a za přímý psychický teror. Mnohé druhy mobbingů a jejich jednotlivých činů totiž probíhají svým způsobem velmi neškodně, a dokonce i jaksi směšně, takže si nejdříve člověk položí otázku, zda skutečně lze hovořit o psychickém teroru. Na nestranného člověka jednotlivé příhody působí tak, že se jedná o řadu nechutných žertů, něco na způsob dětského tropení neplechy, které nikde nekončí. Ovšem i z takového válčení pro nic lze těžce onemocnět a být trvale postižen.“

Mobbing není bossing – Část 3 – Trocha historie nikoho nezabije

Mobbing není bossing

Část 3 – Trocha historie nikoho nezabije aneb „Proboha, odkud by se u nás vzal mobbing?“

V Německu se s mobbingem začali potýkat po druhé světové válce. Vyrovnávání se s minulostí bylo těžké a znamenalo to nejen vyrovnávání si účtů, utíkání před drastickými zážitky, ale také vytváření nových hodnot. Mnozí ztratili své blízké na bojišti nebo v lágrech. S válečnými zločinci byly vedeny procesy. Někteří lidé se styděli za své předchozí postoje a schovávali se v ústraní, protože vládla deprese typická pro poražené národy, jiní se angažovali v budování nových pravidel ve společnosti. Nebylo jednoduché pozvednout morálku. Takové prostředí se stalo živnou půdou pro teror v různých podobách. Pracoviště patřila k zónám, kde se různé nálady, postoje a zkušenosti prolínaly, a mnohá připomínala skrytá válečná pole.

V tehdejší Československé socialistické republice byla situace obdobná. Udávání, pomlouvání, trestání nepohodlných jedinců našlo živnou půdu především v padesátých letech po vítězství Komunistické strany Československa. Společnost se radikálně měnila. Šéfy ve znárodněných fabrikách se stávali představitelé dělnické třídy sloužící režimu, vytvářela se zemědělská družstva, ve kterých se z bývalých statkářů stávali traktoristé a ze statkářek dojičky krav. Kdo se nepodrobil, poznal sílu lidu na vlastní kůži, nejčastěji v kriminále. Začalo platit pravidlo: Kdo nejde s námi, jde proti nám.

Když se v roce šedesát osm pokusila jedna sekce komunistů o změnu, došlo ke chvilkové euforii, otevřely se hranice, zmírnila propaganda. Do škol docházeli kněží učit náboženství, pionýrské šátky vystřídaly skautské uniformy. Lidé začali nahlas reptat proti komunistickému režimu. Z toho dostalo i liberální křídlo strany strach a souhlasilo s příchodem sovětského vojska. Za dozoru Ivana si soudruzi vyměňovali názory v období takzvané normalizace. Bůh v tomto národě nezůstal, kněží již do škol nesměli a skautské uniformy se opět proměnily v pionýrské kroje. Každý kdo vystoupil ze strany, neposypal si hlavu popelem a neslíbil loajalitu, se musel rozloučit s dobrým flekem na pracovišti. Pro takové prostředí je slovo šikana a mobbing slabý odvar, nicméně je jeho odvarem.

Někdy mě napadá, proč se událostem z roku osmdesát devět říká Sametová revoluce. Snad proto, že samet je velmi silná tkanina a nepropouští světlo. Za sametovými závěsy neuvidíme, kdo co chystá, proč a kdy to chystá. Teprve, když se zvedne opona, sledujeme představení, na které jsme se těšili, které jsme chtěli vidět. Děj se zaplétá a rozplétá, nám se líbí, nebo jdeme zklamáni pryč.

Události po Sametové revoluci mnoho lidí zklamaly. Nesplnily se sliby a naděje. Roste procento nezaměstnaných a lidí žijících na pokraji chudoby. Mizí solidarita. Znovu se začínáme bát. Trochu to připomíná píseň ze Hry Osvobozeného divadla Kat a blázen: „Zčista jasna, kde se vzal, pan Nikdo tu se vzal, nemluvil a jenom řval: „Já chci vládu,“ ale na svá bedra vzal funkcí hromadu…a tak z kata a blázna vznikla hodnost svérázná, vylíhnul se nový tvor: BLÁZEN-DIKTÁTOR.“ Tato píseň vznikla před válkou a je dnes znovu aktuální. To hrozná baba Jaga radí králi, že lid se musí bát. Sedíme snad na kolotoči, ze kterého nelze seskočit? Není těžké vytvářet atmosféru teroru po tolika zvratech ve společnosti tak těžce zkoušené. Obratní manipulátoři toho umějí využít ve svůj prospěch. Psychický teror na pracovišti je jedním z projevů této tragédie.

Mobbing není bossing – Část 2 – Každý si rád zdrbne

Mobbing není bossing

Část 2 – Každý si rád zdrbne

Na základní škole, kam jsem nastoupila po absolvování pedagogické fakulty, pracovali ostřílení praktici. Nejmladší měl čtyřicet a nejstarší paní učitelka oslavila padesát šest let. Ten velký věkový rozdíl byl jistě jedním z faktorů, kterému jsem mohla děkovat za jejich mimořádně laskavé a přátelské chování. Byla to malá škola a malý kolektiv. V době, kdy ve třídách povinně visel obraz Gustava Husáka, nás ředitel netrápil politickými školeními a únavnými schůzemi. Povídali jsme si o praktických věcech a všechny začínající problémy žáků se operativně řešily s jejich rodiči. Tato první pozitivní zkušenost mě ovlivnila natolik, že jsem se na další škole snažila vždy chovat k novým kolegům přátelsky a pomáhat jim.

Po sametové revoluci počet žáků ve školách pozvolna ubýval. To mělo za následek snižování počtu tříd a stavu učitelů. Neaprobované kantory školy propouštěly jako první. Alžběta k nám přišla se špatnými zkušenostmi. Musela odejít z předchozího zaměstnání, protože nesplňovala požadavky na vzdělání. Na naší škole dostala místo pod podmínkou, že do dvou let začne studovat vysokou. Posadili ji do našeho kabinetu českého jazyka. Přijala jsem ji vstřícně, jak bylo mým zvykem.

První tři měsíce jsme často vzpomínaly na své bývalé spolužáky a společné známé. Udivovalo mě, jak široký přehled má o jejich životě a s kolika lidmi stále udržuje kontakt.

Mnohé z nich poznala na různých pracovištích. Zajímala se o politický život ve městě, věděla kdo kdy pracoval na různých funkcích a proč byl pro „neschopnost“ vyhozen, nebo proč zkrachoval v podnikání. Věděla, které mé spolužačky se rozvedly, protože jsou lesbičky. Klidně by se mohla uplatnit jako chodící kronika.

Zpočátku mě to bavilo. Dokonce jsem pociťovala zlomyslné zadostiučinění, když se o Ladě, naší třetí kolegyni z kabinetu, vyjádřila jako o dominantní prospěchářce, která ji nutí učit podle zastaralých metod. Sama jsem Ladě zazlívala projevy nesnášenlivosti k žákům a kolegům a měla s ní několik nepříjemných rozhovorů.. Když jednou opět křičela ve třídě tak hlasitě, že to bylo slyšet o dvě poschodí níž. přišla do kabinetu Alžběta a zeptala se:

„ Proč se ta Lada pořád rozčiluje. Děcka se jí bojí. To vedení neslyší?“
„ Zeptej se jí, třeba ti to řekne“, nenapadla mě lepší odpověď.
Kdysi jsem se Lady zeptala, proč se rozčiluje, až celá zčervená. Obořila se na mě:
„ Já se nerozčiluju, to je jen divadlo před těmi ignoranty. Kam bych přišla, kdybych to měla prožívat.“
Věděla jsem, že oponovat jí nemá smysl, schytala bych to taky.
Řekla jsem o své zkušenosti Alžbětě. Pochopila, že kritika Lady bude vítaná:
„Zajímalo by mě, jestli by tady měla výsadní postavení, kdyby její starý nebyl radní.
Stejně jí zahýbá, kde může. Ani se mu nedivím. Všimla sis, že pořád smrdí po zelí?“

Nepatřím k puritánům, kteří by si občas rádi nezdrbli. Ale toto už bylo trochu silné kafe. Začala jsem bystřit. Něco mi řeklo, brzdi, už jí nic neříkej, mohla by to použít proti tobě.

Naštěstí jsem nebyla jediný objekt Alžbětina zájmu. Zakrátko své pole působnosti přenesla do sborovny a každou volnou hodinu rozebírala s některou kolegyní nebo kolegou křivdy, kterých se na ní dopustili právě nepřítomní kolegové. Poté kdy vyslechla spoustu útěšných slov, prozradila několik pikantností na onu černou ovci a s chutí si vyslechla další výživné informace. Čím více posluchačů., tím méně ostychu a diskrétnosti. Alžběta určovala míru nevkusu podle toho, koho snáší a koho nesnáší.