soukromí Archivy - Nestrezena.cz

Dívčí deníčky snů

Mnoho mladých i starších dívek a žen má miliony snů, potřeb, tužeb a přání. I muži mají své sny, ale málokterý z nich si píše deníčky. To je spíše doménou dívek. Rády se svěřují se svými problémy, sny a přáními, ale je to pro ně podstatně snazší svěřit se papíru než-li lidské osobě.

Postačí jakýkoli notýsek, diář či blok, kam se dá napsat mnoho a mnoho věcí, od běžného popisu dne po ty nejintimnější a nejtajnější pocity. V největší oblibě mají hlavně mladé dívky různé zamykací barevné notýsky, u kterých si můžou klíček uschovat například na řetízek a tím pádem mít jistotu, že se nikomu nepodaří dostat k těm nejhlubším tajemstvím.

Jakmile si svůj notýsek bezpečně uzamknou, okamžitě ho uschovají na tajné místo, kde ho nikdy nikdo nedokáže objevit. Někdy se v nich totiž mohou nacházet napsaná slova, která by mohla ublížit lidem, kterých se to týče. Může tam někoho pomlouvat, svěřovat se s problémy ve škole, s chlapci, rodiči, prarodiči, kamarády či dokonce vlastními dětmi.

Mnohdy jsou totiž psaná slova horší, než když někomu řeknete do očí, co si myslíte. Ublížit se dá snadno, ale napravit to, už tak snadné není. Pokud nedokážete někomu říci co cítíte, snadněji to svěříte papíru. Ale stává se také, že některé ženy nemají komu se svěřit se svými starostmi, trápením a přáními a potřebují se někomu vypovídat a tzv. vypustit páru. Rozhodně se Vám uleví a jak se říká, „papír toho snese hodně“.

Akorát si své deníčky pečlivě uschovejte a ani se nikomu o něm nezmiňujte, protože by se mohlo snadno stát, že Vám do něho někdo nakoukne a to, co si přečte, se mu nemusí líbit.

A hlavně rodiče se po takovýchto deníčcích rádi pídí. Většinou se jedná o situace, kdy se začne jejich potomek chovat jinak než obvykle a s nimi odmítá komunikovat, a pokud zjistí, že takovýto deníček vlastní, zcela jistě se půjdou podívat do jejich pokoje a budou se snažit všude možně Váš deníček najít, aby zjistili, co se děje.

Dívky a ženy obecně se svěřují s problémy a zážitky s přáteli, chlapci či rodinou, ale ze všeho nejvíce o lásce. Někdy se nedá živému člověku vysvětlit, co přesně cítíte, ale jakmile vezmete do ruky papír a tužku (propisku) a jako by mávnutím kouzelného proutku, to jde samo od sebe.

Takže, milé dámy, pečlivě si střežte své soukromí a Vy, milý partneři a rodičové, nešmejděte v soukromí Vašich milých, nemuselo by se Vám líbit, to, co si přečtete.

Můj dům, můj hrad – druhá část

Dveře na zámek nebo veřejné prostranství?

Podávají si u vás návštěvy dveře nebo k vám nikdo nezabloudí jak je rok dlouhý? Je pro vás více soukromí nebo houseparty? Někdo si chrání svoje „teritorium“ a i nejlepší kamarády do něj vpouští jen nerad a radši se schází na neutrální půdě. Ne, nemá strach o svůj majetek, ale zkrátka si do svého teritoria nikoho nevpustí. Je to jeho království a má tam plno osobních vzpomínek a věcí, které zkrátka nikdo vidět nemusí.

Pak jsou lidé, ke kterým chodí návštěvy pravidelně, ale ne extrémně často, což je podle mě normální, běžný stav. Ale stav, kdy si „kamarádičkové“ chodí k někomu jako domů, to znamená samy si nalévají pití, berou jídlo, ví kde je jaká polička a zásuvka, to je na silné nebo dobrosrdečné povahy. Nebo také hloupé povahy, že?

Někdo jiný

Také máte ten pocit, že se vaše kamarádka chová jinak doma než když je u vás? Nevadí jí, že máte jen neperlivou vodu, i když doma by si ji nikdy nedala. Ujišťuje vás, že jí absolutně nevadí rozházené oblečení, i když doma by ho nesnesla. Je to tím, že je dobře vychovaná a ví, co se sluší. A o vašem manželovi si také netroufne říct, že je hňup, i když na minulé návštěvě u ní doma to do vás hučela horem dolem. Nu… je v jeho království a nemůže si to dovolit.

Horší je osoba, která přijde na pokec a medovým hláskem se vás začne vyptávat, proč jste nekoupila to, co má ráda, když jste věděla, že přijde a bez okolků vám oznámí, že doufá, že se s vaším protějškem nepotká. Host do domu, hůl do ruky, no nemám pravdu?

Závěrem bych chtěla říci jednu věc. Ať už máte své soukromí, svůj „hrad“ jakýkoli chraňte si ho a vpusťte jen toho, komu opravdu důvěřujete. Pokud si pustíte k tělu někoho, koho moc nemusíte budete si připadat jako nahá v trní pod jeho/jejím zkoumavým pohledem a nenápadnými poznámky o zařízení bytu apod.

Můj dům, můj hrad – první část

Všude dobře, doma nejlíp? Nebo všude dobře, tak co doma? To záleží na úhlu pohledu a povaze člověka. Někdo se bojí odcestovat čtyři kilometry od svého domu, jiný cestuje po světě celý život a všude se cítí dobře. Ale každý máme svoje kořeny. Ovšem ne každý je má tak pevné.

Také záleží, kam se můžeme vrátit. Lépe se vrací do domu, kde bydlí harmonická, šťastná a spokojená rodina, která nás přivítá s otevřenou náručí a řekne: „ Kde si se tak dlouho toulal/a?.“ Do rodiny, kde nám dávají všichni najevo, že jsme jim vůbec nechyběli a nemůžou se dočkat, až zase vypadneme, se nikomu vracet nechce. A v nejhorším případě se ani kam vracet nemáme.

Nevítané protějšky

Určitě velká většina z vás zná situaci, kdy si domů přivedete partnera, který vaší rodině příliš nevoní. Ať udělá, co udělá, všechno je špatně. Zvláště když mají rodiče srovnání s protějškem vašeho sourozence, který je podle nich ve všem dokonalý.

Důvodem může být také to, že „tatínkova malá holčička“ se vzbouří a nepřivede si domů „prince“ ale „zloducha“. Tato situace má velmi složité, mnohdy žádné řešení. Buď se vzájemně začnou alespoň trochu respektovat, v horším případě zcela ignorovat a v nejhorším se po vašem partnerovi „vozí“ celý život. Tím se samozřejmě nejvíce trápíte vy, ostatní si jen stojí za svými postoji a neberou žádné ohledy. Lítáte mezi nimi jak „hadry na holi“ a nezavděčíte se nikomu.

Pochybní kamarádíčkové

Málo kdo z nás by si do svého domu přivedl někoho, kdo např. bere drogy nebo pochází ze sociálně slabé rodiny. Ale co uděláte ve chvíli, když si ho domů přivedou naše děti? Vyhodíte ho? Nebo počkáte až odejde a své ratolesti oznámíte, že to bylo naposledy, kdy byl u vás doma někdo takový?

Nemůžeme ale všechny sociálně slabší kamarády házet do jednoho pytle s jejich rodinou. Neznamená, že musí být stejní jako oni. Třeba chce ostatním ukázat, že se svou rodinou nemá kromě příjmení nic společného ale nikdo mu nedá příležitost. Geny se sice nezapřou, ale dají se potlačit. Pokud takového člověka situace v rodině štve určitě tak nebude chtít žít celý život. Ale bohužel, není to pravidlo a do nikoho nevidíme.