Otázka, která už napadla stovky matek, a málokdo zná odpověď. Co s dítětem či dospívajícím, který odmítá vstát a opustit ten jeho tolik oblíbený a milovaný počítač?
Vždy si najde výmluvu typu za chvíli, ještě si musím něco dodělat do školy, všichni moji spolužáci mají svůj notebook, jen já mám s rodiči společný v obýváku.Nepomáhá nic…
Ani po dobrém, ani po zlém….Nemá asi cenu psát, že když mu dáte časový limit např. tak na dvě hodiny, je to k ničemu. Dvě hodiny utečou jak nic a vaše ratolest hraje dál hry, je přihlášená na sociální síti a vesele komunikuje se všemi vrstevníky a vy se můžete vztekem zbláznit.

Nezabírají triky ani jako potřebuji vynést koš, zajdi koupit něco k večeři, či cokoliv jiného. Nevidí, neslyší vaše dítko žije virtuálním světem, který jsme my jako děti neznali a kolikrát nechápeme, proč je tomu tak. Bohužel v dnešní době je znalost počítače nejen pro děti, ale i pro nás dospělé nutnost, bez které se někdy těžko obejdeme.

Každá doba si žádá své, ale nikdy není na škodu s dítětem komunikovat a snažit se najít společnou dohodu. Mně se jako matce dvou dospívajících dětí a jednoho, podotýkám jednoho počítače podařilo částečně najít řešení.Nevím, jestli k oboustranné spokojenosti, ale zatím to tak vypadá. Vyžaduji vždy pomoc v domácnosti a pak se dohodneme  na daném čase, který může strávit každý z mých potomků na počítači. Někdy  to jde hladce, někdy je to horší. Chce to s nimi řešit a komunikovat i když někdy je to opravdu nadlidský čin.

Sami to asi znáte, když vaše dcera přijde ze školy a nemá náladu a syn chce jít na rande s holkou a vy jste si zrovna  naplánovala práci doma, nebo na zahrádce s kterou vám samozřejmě budou pomáhat.Ty jejich pubertální řeči si musí vyslechnou každý rodič, jako že zrovna měli něco v plánu, až příště, musí se učit a bůhví, co , však to znáte….

Mějme na paměti, že ani s námi to rodiče kolikrát neměli lehké, zavzpomínejme si na naše mladá léta, co jsme vyváděli, taky jsme nebyli andílci se svatozáří. Dnes je sice horší doba, pro dítě všude plno nebezpečí, drogy, násilí, to za našich let, tak nebylo, samozřejmě, že se o ně bojíme, jenže….

Právě toto hrozný období života jim dává pocit, že jsou  nebo brzy budou dospělí a zkouší věci, nad kterými se nám kolikrát tají  dech. Asi je normální, že zkouší první cigaretu, ochutnávají tajně rum z našich zásob na pečení a lžou a myslí si, že nic nepoznáme. Mějme trpělivost a snažme se s nimi vycházet, jsou to naše děti, které jaksi moc rychle vyrostli a nás to zaskočilo a najednou s nimi tříská ta hrozná puberta a my trpíme  s nimi.Každým dnem čekáme, s čím novým nás zas zaskočí či překvapí a jsme z toho na prášky.

Vždy si raději mysleme, že ten počítač není tak nebezpečný jako marihuana, pokud se tam dítě samozřejmě neseznamuje s pochybnými existencemi, že ani ta televize, či řvoucí a uši trhající hifi věž v bytě naplno není až tak hrozná. Když mluvím s matkami kamarádů našich  dětí, zjištuji, že jsme na tom vlastně všichni podobně. Všude to probíhá podobně, jak s přístupem na počítač,návštěvami, které byste si ani přes práh bytu vy sama nepustila a nervy rodičů stejně.Každý rodič si říká,proč právě u nás?

Snažme se to ve zdraví přežít, najít s potomkem společnou řeč, i když je to někdy moooooc těžké a čekejme, až toto hrozný období přejde a konečně dostane rozum, i když vím, že někdy to trvá opravdu dlouho. Pamatujme, že když nejde o zdraví, nejde vlastně o nic, však jejich děti jim to taky jednou vrátí. A pak si přijdou stěžovat nám, co s nimi prožívají za trable a my se můžeme usmívat a vzpomínat na ty jejich zážitky.