Fenomén jménem pes

Vždycky jsem si myslela, že pes je prostě pes. Už na základní škole se děti učí, že je to šelma psovitá, jejímž pradědečkem je vlk. U některých byste tuto dědičnost hledali jen těžko.

Pár let nazpět byl u nás k vidění vlčák, jezevčík, špic a pudl. Něco vzácnějšího byste mohli hledat lupou.

S otevřením hranic se sem přikradla západní móda. Aneb podívej se na mého psa – je to unikát. A tak jsme začali potkávat psiska různých ras, vizáží i jmen. Konec bylo Alíkům, Astám i Rexům.

Kolikrát jsem nevěděla, jestli by se nepatřilo padnout do prachu k nohám nějakého Von nebo De a přidržovat mu nožičku, aby se lépe a hlavně bezpracně vyprázdnil.

Spousta lidí chytlo příležitost za pačesy a začala na fenoménu jménem Pes tvrdě vydělávat. Ten, kdo věděl, jak vypadají a fungují nůžky, a jak by také nevěděl, vždyť minulý rok stříhal tetu Máňu, si otevřel psí salon. Pokud se tvar zrovna nevyvedl, prezentovalo se to jako nový střih, který je v USA zrovna in. A páníčci cálovali za oškubaného psa tvrdě vydělané peníze. Pyšně se s ním procházeli několikrát okolo bloku, aby všichni sousedé zahlédli toho jejich šampióna. Pokud někdo vyjádřil pochybnosti nad tím, jak je pes ostříhaný, se zlou se potázal. Nikdo přeci nebude hanit jejich Ruperta, který má nový střih dle poslední módy až z Émeriky, no ne?

A pak někoho napadlo, že by se měla ta hebká srst nějak chránit. Přišli na řadu šicí stroje. Od pláštěnek, kabátků, svetříků, čepiček až po trička, sukýnky a botičky. Prostě cokoli, na co si jen vzpomenete. Mezi ouška dostal pejsek velkou mašli s ještě větším kamenem, která mu tak napínala srst, že mu byly vidět i zadní zuby. K tomu kabátek, aby mu nebyla zima, šálečku a na nožičky botičky. Že vypadal a chodil jako Harapes při Tanci svatého Víta, to bylo majiteli srdečně jedno. A pokud to byl majitel svému pejskovi opravdu oddaný, tak i barevně ladili.

Dokonce byla jeden čas taková móda, že kdybyste vypustili na hřiště 10 psů a paničky postavili na okraj, tak s devadesátiprocentní jistotou byste přiřadili správného psa ke správnému majiteli. Prostě kokrhel a kokrhel.

Jakmile si někdo pořídil psa sice čistokrevného, ale nepapírového, nebo dokonce voříška, okamžitě zabředl do bahna společnosti. Jakmile se Brok přiblížil k papírovému Von, začala panička ječet: “Chyťte si tu smradlavou bestii!!!”, zmatené psisko vyzvedla až nad hlavu a za hlasitých nadávek rozpohybovala své zavalité tělo směrem pryč.

Nezaháleli ani výrobci krmiv. Co na tom, že psi do této doby žrali zbytky z kuchyně, případě upytlačenou slepici. Nová doba si žádala inovaci. Takže se trh rozrostl o desítky druhů krmiv. Dle cenových možností majitelů – od těch masových, až po ty, vedle kterých maso ani neleželo.

Zkrátka na všem se dá vydělat a nejvíc na lidské hlouposti. Pes přestal být psem, ale stal se doplňkem. Je to normální?

Já jen čekám, až se budou vyrábět psí prezervativy. Aby se nemuselo dělat bebínko, ale aby si Carol Von Jánevímjak mohl užít.

Nevím, jestli bych neměla kontaktovat nějakého výrobce a nemám si nechat zapsat patent. Možná bych na tom také mohla něco trhnout. Co si myslíte?

Autor:  Lenka