Mobbing není bossing – Část 4
Není žolík jako žolík
Do nové školy jsem přišla tři roky po obrovském „zemětřesení“, které tam probíhalo po sametové revoluci. V té době se už atmosféra uklidnila. Bývalý ředitel, ač sesazen, zůstal na škole ve funkci učitele a jeho protivníci, představitelé občanského fóra, odešli. Musím přiznat, že vztahy byly na tu dobu nezvykle přátelské. Slavily se narozeniny, hrával basket ve školní tělocvičně, chodilo se do kavárny, jezdilo na sportovní turnaje. Účast byla dobrovolně povinná. Nebránila jsem se těm aktivitám, i když se mi to mnohdy nehodilo kvůli manželovi a dětem. Ovšem do sportu mě nikdo přemlouvat nemusel.
Alžběta prohlásila, že jedním z důvodů, proč přišla do našeho kolektivu, byla pověst o dobrých vztazích mezi kantory. Snažila se zapojit a zvládla to rychle. Nemarnila čas a postupně se dověděla spoustu osobních informací. Zacházela s nimi jako hráč žolíka.
Měnila je a rozkládala, dokud nedržela samé trumfy. Mých jedenáct let předstihu dohonila během roku . Věděla, kdo překabátil z komunistické strany, jakou dělal kariéru, jak se vede jeho partnerovi a dětem. Sama jsem se dozvídala různé zprávy, které mi tak dlouhou dobu unikaly. Myslím, že si mě zařadila do kategorie ignorantů, nebo v lepším případě flegmatiků.
Přiznám se, že tato pozice mi v jejím případě vyhovovala.
Aby splnila podmínku vzdělání, začala po roce studovat na pedagogické fakultě. Její sebevědomí značně vzrostlo. Dokonce začala výchovně pomáhat. Profesionální pohovor probíhal podle stejného scénáře. Přišla za jedincem a nenápadně se zeptala:
„ Proč se ne tebe ten Panda pořád šklebí?“ nebo „proč si to Eva neudělá sama, je to její práce, když je výchovná poradkyně, proč za ni píšeš zápis z jednání s rodiči? Ona za to bere peníze, nedělej jí vola.“…
V takovou chvíli ji každý postižený začal milovat. Konečně někdo uvážlivý a přejícný, kdo si v tom školním stresu uvědomil jeho kvality. Po těle se rozlilo teplo z úlevy a jazýček začal hovořit sám od sebe. Jak krásně se s tou Alžbětou povídá a jak si s ní člověk rozumí. Tolik roků jsem si myslel, že Panda mě nesnáší a ona to vidí hned. Eva je líná jako veš a Alžběta má pravdu, když říká, že by si měla doplnit odborné vzdělání. Vždyť výchovné poradenství se již studuje jako obor. A navíc, Olina má odbornou pedagogiku, ale nemůže to dělat, protože neleze šéfovi do zadku. I když má Bětka pravdu v tom, že Olina je nejapná kráva.
Kdyby onen postižený seděl vedle Alžběty i další přestávku, viděl by ji v důvěrném rozhovoru s Pandou a Evou. Jenže tam neseděl, tak nemohl slyšet, jak jim radí:
„Evo, proč děláš všechno sama? Máš na to výchovné poradenství jenom dvě hodiny týdně a tolik papírů. Proč něco nenecháš na třídních učitelích? Kdyby si každý plnil svoje povinnosti, jak má, nemusila by sis nosit práci domů. Někteří třídní jsou nemožní. Navrátil říkal, že by se na to mohl vykašlat, aby dělal práci za tebe.“
Když se Eva ohradí, Panda se ušklíbne. To neujde cvičenému Bětčinu zraku:
„Však jsem si, Pando, všimla, jak se na Navrátila pořád šklebíš. Máš pravdu. Já ho taky nesnáším.“
Po dvou letech Alžběta prohlásila: „ Bývalá kolegyně se mě ptala, jak to tady můžu vydržet. Prý je to škola samých komoušů a socanů.“
Pochopila jsem podtext. Věděla, že moje tchýně bývala ředitelkou na základce, tudíž povinně komunistkou, a její příjmení, bohužel stejné jako moje, se skloňovalo ve všech pádech.
Odpověděla jsem klidně a jasně:
„ To bude asi tím, že ve školství nesměly po válce pracovat protikomunistické živly. Moje vlastní matka si nemohla podat ani přihlášku na střední pedagogickou školu. Moc si přála učit malé děti v mateřské školce. Vrátili jí formulář, protože jako dcera kulaka a sestra politického vězně, musela chodit jen na jednoleté zemědělské učiliště pro děti takových protistátních živlů.
Od té doby to Alžbětka přes politiku nezkoušela.