Mobbing není bossing – Část 8

Čistota – půl zdraví

Mírumilovný člověk by si myslel, že po zklidnění vášní mezi rivaly nastane klid. Jenže povahu dospělých lidí nelze změnit. Obě mé kolegyně se zdánlivě spřátelily, ale nedokázaly složit zbraně. Proto spojily své síly, aby hledaly  nové terče a nové spojence. Postupovaly vzestupně.

Nejprve přišly na řadu uklízečky, správci a sekretářka. Po několika poradách, kdy se kritizoval neutřený prach v kabinetech a učebnách, pavučiny, neochota a neúcta k učitelům, proběhly změny ve stylu škatule hejbejte se. Pomocný personál byl  přemísťován z budovy do budovy. Jenže vždy to dopadlo stejně, prach se usazoval stále, pavouci nepřestali tkát pavučiny a žáci systematicky pohazovali papírky kolem košů. Většina učitelů se ke kritice přidávala. Nejlepší cesta je ta s nejmenším odporem. Proč naléhat na rekonstrukci snad sto let staré budovy, která již dávno nevyhovuje podavkům, když je jednodušší obviňovat ty „nejvíce motivované pracovníky“?

Labyrint našeho učiliště vznikal postupným propojováním tří budov. Jedna kdysi sloužila jako obytný dům, díky tomu jsou v ní chodbičky tak úzké, že mám strach otevřít kabinet, abych někoho nezranila. V době přestávek se žáci raději potloukají po třídách, aby se nesráželi, nebo porušují příkaz vedení a shlukují se ve vstupní hale u šatních skříněk.  Přitom chodbičky byly nedávno vymalovány pestrými barvami. Přibyla další vrstva nánosu na zdech dosahující téměř úctyhodných deseti centimetrů. Není radno se opřít o zeď nebo chytit madla. Odpadne hned celý kus omítky nebo se madlo utrhne.

K uspokojení hygienických potřeb  slouží minimální počet toalet. Ty se často ucpávají a nevětrají se. Libá vůně se line po klikatých chodbičkách do učeben. Nezřídka přijíždí havarijní četa pročisťující odpady, lahůdka. Vodovodní potrubí snad také pamatuje France Josefa. Ještě že z něj nikdo nemusí pít během polední pauzy, kdy je povinnost studentů opustit školu. I kdyby padaly kroupy a fučel severák, nesmějí se žáci ve škole zdržovat, protože nikde není prostor k tomu vyhrazený. Někdy obdivuji vytrvalce, kteří vydrží stát nebo sedět na studených lavičkách tři čtvrtě hodiny před zamčenou budovou. Raději nechodím ven, stydím se před nimi odemykat a zamykat dveře. Školní jídelna je vzdálena asi tři sta metrů. Cestou k ní je nutno přejít nejfrekventovanější křižovatku ve městě. Naštěstí ji navštěvuje jen zlomek posluchačů, neboť jim nechutná jídlo přivážené ve várnicích z hlavní budovy mateřské střední školy.

Na několika poradách jsem se snažila na tuto neblahou skutečnost upozornit. Vlastička měla vždy jednoduchou odpověď: „ Jestli se ti to nelíbí, vzdej se oběda, vezmi si je do třídy a hlídej je tam. Uvědomte si, a to platí pro všechny,  že jestli jim povolíme zůstávat ve škole o polední pauze, budu muset zavést dozory i během té doby a vy  nebudete mít možnost chodit sami na oběd.“ Taková argumentace je vodou do Alžbětina mlýna. Přesně ví, který soucitný učitel žákům toleruje zůstat ve třídě a okamžitě podává hlášení zástupkyni. Rozebírá situaci ve sborovně tak dlouho, dokud Vlastičku nepřejde trpělivost, přestane moudře přeslýchat a problém zařadí do programu porady. Máme zaručeno minimálně půl hodiny kázání o porušování pracovní kázně a solidaritě.

Učitelé, kterých se kázání dotýká osobně, se většinou neozvou. Stali by se terčem ještě většího mobbingu ze stran Bětčiných věrných strážců pořádku, a navíc, Vlastička odpor trestá.  Libor ví své. Minulý rok si vysloužil o dva pravidelné dozory v týdnu víc než většina kantorů. Zastal se žáků, když jim chtěl povolit odcházet na toaletu během vyučovací hodiny, a pocítil trest za svou troufalost. Téměř šedesátiletý praktik, doktor přírodních věd, od té doby nepromluví na poradě slovo. Dokonce se mě snaží krotit, když mám chuť něco říci. Dle Alžbětky si zaslouží pohrdání, neboť je to největší pokrytec, kterého zná.