Mobbing není bossing

Část  9 – Klan prasečí hlavy

Výhra je lákavější, když se poražený rekrutuje z řad rovnocenných. Pomocný personál je chudým soustem pro kritičky s ohromujícím potenciálem. Pro tento účel bývají ideální nováčci. Trochu to připomíná systém bažantů a mazáků na vojně.

Když přišel takový učitel či učitelka – bažant do našeho kolektivu, netušil, že je nutno hlasitě zdravit starší hlavy pomazané, nadšeně poslouchat moudré názory, neskákat do řeči, ochutnat a pochválit nedělní koláče, občas přinést vlastní výtvor, startovat sprintem ke zvonícímu telefonu ve sborovně, nesnažit se přinášet vlastní podněty či myšlenky, mlčet na poradách, a především, nechtít učit ve studijních ročnících a dokonce tam být třídním učitelem.

Někteří  časem časem povýšili na mazáky. Jiní museli odejít, protože se jim neodpustila žádná chyba. Ze zbývajících dvaceti procent vznikly dvě skupiny. První skupina se začala stranit všech dobrovolně povinných akcí a ve sborovně zdržovat jen po dobu nezbytně nutnou. Druhá skupina se účastnila všech seancí jako vzorný posluchač a „nadšený obdivovatel“ , když dostala slovo, pronesla své opičí názory plné chápavých gest, ovšem mimo dosah silné lobby si s gustem odplivla.

Po mém nástupu jsem neustále  poslouchala, jak Vlasta, Eva a Lada pracují ve škole téměř deset let a mají tudíž jakési právo rozhodovat. Ani tehdejší zástupce neměl proti nim šanci. Vladimír vešel v nelibost hlasitým popoháněním kolegyň do hodin a na dozory. Nesnášel jejich klevetání po zvonění ve sborovně. Dokázal být velmi nepříjemný. Děvčata pomalu chystala smrtelný plán. Zpočátku upozorňovala všechny kolegy na každou chybičku v rozvrhu, ale Vladimírovi neřekla nic. Lamentovala, jak je neúnosné, když se nezajistí vyučování v některé třídě, protože zástupce napsal špatně suplování. Pak jim začala vadit mladičká učitelka praktických předmětů, zástupcova favoritka. Po dvou letech měl ředitel stížností dost. Sesadil jej z funkce. Za další rok dostal výpověď i se svou oblíbenkyní.

Druhým zástupcem se stal kolega, který ve škole před revolucí působil jako ředitel. Učitelský sbor si Mirečka zvolil sám v tajných volbách. Lada se netajila svým respektem k němu, za což získala neochvějné postavení zástupce pana zástupce. Eva, jeho tehdejší oblíbenkyně, se stala výchovnou poradkyní a Vlastička mu dlouho neodpustila porážku, protože sama v tajném hlasování získala jen jeden hlas. Nicméně jako rodinná přítelkyně samotného ředitele si držela výsostné postavení neoficiální hlavy školy.

Mireček, tichošlápek, si liboval ve vypravování oplzlých vtípků na úkor nepřítomných kolegů a kolegyň. Skoro jsem litovala jeho manželku Haničku, naši učitelku chemie, že musí žít s takovým panem zabukem. Myslím, že to byla ona, kdo mu tisíckrát pomohl před pádem. Slyšela a viděla vše, co se ve škole dělo, a to pro něj byl neocenitelný zdroj informací. Jak se později ukázalo, nebylo to štěstí, naopak. Absence vlastní soudnosti a ješitnost ho bez její pomoci přiváděla ke smutným a trapným závěrům.

Dokud nepřišla na školu Alžběta, nikomu přítomnost Hany nevadila. Ostatně většina kolegů byli staří mazáci, kteří spolu dobře vycházeli a hráli si na ruku. Bylo to jako přijít do poklidné krajiny s tůňkou, kde se čas od času vyčistí voda od nepohodlného nánosu a kýčovitá pohoda ovládne mysl lépe než opium.

Alžběta se zpočátku snažila přizpůsobit. Docela se jí to dařilo. Jenže pak chtěla víc a více. Potřebovala ovládat scénu. Hanička se stala nejviditelnějším terčíkem.

„Co si ta Vydrovka myslí, ani nemá aprobaci na střední školu a určitě bere tučné odměny“, poslouchali dychtiví a vděční posluchači v nepřítomnosti paní zástupcové. Kdo by nebyl vděčný za  pomluvy týkající se šéfa?

„Hani, nechcete jet do divadla na Polívku? Mám tam známou a ta mi zajistí lístky, řekni Mirkovi a jeďte s námi. Vlastička a Eva jedou taky a Pavlík s Tomem taky“, slyšela Hanka druhý den, když ve sborovně téměř nikdo nebyl. Jenže Hana udělala Bětušce čáru přes rozpočet. Řekla, že pojede ráda i s manželem.

Alžběta zuřila: „ To jsem měla komu říct, teď se na toho našeho debila budu muset dívat ještě v divadle.“

A „debil“ nebyl daleko. Když vstoupil do sborovny, Bětuška se rozzářila: „Mirku, tak jedete, už mám pro vás s Hankou lístky.“

No, všechna snaha byla marná, plat Bětce nikdo nezvýšil a Hana za dva roky odešla do předčasného důchodu. V té době byl Mirek opět ředitelem. Vyhrál konkurz po spojení tří škol a přesídlil do hlavní budovy průmyslovky. Na  místo zástupce učňáku nastoupil náš ředitel. Vydržel do důchodu a předal štafetu Vlastě. Konečně se dočkala. A díky tomu jsme se první rok na všech poradách dovídali, v jak nekonečném chaosu a nepořádku se nacházela veškerá dokumentace a jak to musí po svých předchůdcích bordelářích dát do pořádku. Rozhodla se zvednout morálku a začal vojenský režim. Funkci Hany převzala Alžběta s Ladou. Viděly vše, slyšely vše a nikdo si nedovolil kritizovat  žádný zmatek, kterého se Vlastička dopustila v rozvrhu. Dokonce byla jeho povinnost na něj upozornit v předstihu, jinak dostal nadáno.

Kdysi jsem si myslela, že moje začátky ve školství v kruhu inteligentních, chápavých a přátelských kolegů budou velkou výhodou. Bohužel, opak je pravdou. Nikdo mě  nevaroval, že jsou různě pokroucené vztahy a různé kolektivy. Když poslouchám Vlastičku, Ladu, Evu a jejich věrné kavalíry, jak ospravedlňují své svaté právo na řízení školy jen proto, že v ní pracují celý život, připadám si jako Don Quichote, který bojuje proti „klanu prasečí hlavy“ z Goldingova románu Pán much. Raději se už neodvažuji pomáhat radou a poukázat, jakým způsobem se řešil problém na jiné škole nebo úřadu, když se podobný vyskytne na našem učilišti.

Koncem minulého školního roku se zdálo, že neotevřeme dostatečný počet tříd kvůli menšímu počtu dětí končících základní školu. Uvažovalo se o snižování úvazků a propouštění. Za svou neskrývanou rozmrzelost nad neotevřením studijního oboru a protestní postoj k autoritám jsem si vysloužila od Vlastičky „ocenění“: „Nemysli si, Majko, že tady budeš mít pořád prominentní postavení. Ty jediná tady se svou aprobací nejsi v ohrožení, ale to tak nebude pořád.“

Připadalo mi to jako pokus ovlivnit dvě kolegyně přítomné rozhovoru. Naštěstí si nevybrala vhodné typy. Dokonce se mi poprvé zdálo, že narazila. Všichni věděli, že moji studenti státní maturitu z angličtiny zvládli slušně, nikdo nemusel opakovat. Její výhružka neměla žádné opodstatnění a v napjaté atmosféře jen zvýšila napětí a strach z upadnutí do nemilosti.

V tomto školním roce jsme otevřeli o třídu více, než bylo plánováno, všichni kolegové mají plné úvazky, dokonce zbylo něco i pro kantory z průmyslovky, kde stav nenaplnili. Bohužel náš studijní obor již otevřít nešel.

Často si pomyslím, jak krásný by byl život, kdybych mohla splynout s tím primitivním proudem laciné tržnice. Nechat se unášet na vlnách jiskřivého napětí a klevet, po vzoru Alžběty poukázat prstíčkem na neschopného kolegu, jenž zase přišel pozdě do práce i do vyučování, nebo na mladou kolegyni, která si osobuje právo uplatnit svou aprobaci na úkor starších, a kochat se libozvučným souhlasným chrochtáním „klanu prasečí hlavy“, samozřejmě v nepřítomnosti obžalovaných. Ale neudělám to, neboť vím, že při povinně dobrovolné společné zábavě se nedochvilný kolega stane miláčkem scény, sobecká učitelka si vyslouží obdiv za skvostné šaty a mně z toho bude na zvracení. Za to mi ten Orwellův dvoreček nestojí.