Po zprávě o spojování škol přišla další novinka. Bude se provádět rekonstrukce budovy. Firma, která měla pracovat přes prázdniny a vyhrála konkurz, nemohla nastoupit, takže s prací začala až počátkem září. Od té doby se po chodbách prohánějí zedníci, elektrikáři a natěrači. Odevšud se ozývá vrtání, bouchání a skřípání. Na podlahách leží trubky, desky a hadice, kolem školy vyrostlo lešení. Vzduch se prosytil bílým práškem a tento všudypřítomný snížek nám usedá na podlahy a lavice, do skříněk, tašek, pusinek a nosních dutinek. Někteří alergičtí jedinci trpí dušností a nespavostí, trápí je bolesti hlavy a nevolnost.
Nenadávám, bohatě to zvládají ostatní kolegové. Vedení se stalo neoblíbenou škodnou a nikoho již nedokáže potěšit skutečnost, že naše škola získala vedoucí postavení po sjednocení. Netušíme, jestli se nakonec budeme stěhovat do jiné budovy. Při nadějných vyhlídkách na bronchitidu nebo ještě horší neřád máme co dělat, abychom nějak vydrželi s hlasivkami celý den.
Příjemně mě překvapilo, že nejen studenti, ale i učni se za této situace chovají velmi klidně. Nikdo si nestěžuje, neprovokuje, nevylézá z oken na lešení. Myslím, že se konečně projevila síla nově uznávaného fenoménu v psychologii, pracovní inteligence. Obzvláště kluci chápavě komentují všechny zvuky a činnosti a myslím, že se jim to líbí. Jsem ráda, že se nevyplnily Vlastiny scénáře o nezvladatelnosti puberťáků. I když občas sama rozčeří hladinu a pokřikuje na nepřezuté jedince, aby si obuli papuče, nesetká se s výrazným odporem, který by za normálního stavu následoval.
Mireček se nám, kantorům, vyhýbá. Dobře ví, jakou láskou bychom jej zahrnuli. Myslím, že mu celkově situace přerůstá přes hlavu. Alespoň si nedovedu jinak vysvětlit jeho nadávky žákovi, kterého přistihl kouřit před školou: „Co ty si to za idiota?“ Následovalo předvedení do kanceláře zástupkyně, předvolání třídního učitele a důtka ředitele školy. Souhlasím s panem ředitelem: školní řád musí být dodržován a pořádek musí být. Jinak je nutno nést důsledky a snést trest. Škoda, že to funguje jen směrem dolů.
Na celé „pjerestrojke“ je přece jen něco pozitivního. Nikdo nešikanuje. V takových bojových podmínkách to jednoduše nelze. Přesto musím být upřímná. Nemohu kolegy a žáky ani cítit. Z toho řezavého prachu mi úplně odešel čich. Včera jsem zkoušela přičuchnout k tvarůžkům. Taky jsem je vůbec necítila. V tom případě je to ovšem výhoda.